Od mýtu k Frankensteinovi PDF Tisk Email
Světová
Napsal uživatel Jidřich Smékal   

Mýty jsou Adamem veškeré fikce. Podle mytologů jsou to nadpřirozené příběhy, které uchovávají kmenové hodnoty a vysvětlují svět, o němž předpokládají, že bude nezměněn, dokud bohové nerozhodnou jinak.

Škoda, že původní mýty, zřejmě staré jak lidstvo samo, se nemohly dochovat v písemných dokumentech z toho prostého důvodu, že písemný projev, revoluční změna významu na úrovni rozvoje řeči samotné, tehdy prostě neexistoval. To, co zaznamenáno bylo, je mnohem pozdějšího data a nutně musí nést stopy přizpůsobení, záměrného nebo neúmyslného, zrozeného slovní štafetou.

Uvádí se však, že mýty se v podstatě vyznačují velkou statičností či setrvačností, že v ústním podání docházelo vesměs k prosté syntéze bez změny podstaty, protože jejich hlavním posláním bylo zachovávat staré hodnoty života (a potlačovat nové) a současně vytvářet společenské jistoty (vysvětlovat a upevňovat status quo). Mýty zaznamenané by se tedy neměly od mýtů prvotních nijak významně lišit, pokud máme na mysli podstatu věci.

Tak či onak, pro nás je nejdůležitější, že mýtus dokazuje, kolik fantazie provázelo člověka již od prvních kroků na cestě jeho vývoje, bez fantazie se člověk vlastně nikdy neobešel. Neřeknu tedy nic nového, když uvedu, že fantazie spojuje dávného člověka s dnešním tak, jak spojuje dávný mýtus s dnešní SF.

Mimochodem, v tomto smyslu vzdal mýtu hold švédský vynálezce Otto WITT, když svůj SF časopis pojmenoval Hugin. A podruhé mimochodem, Hugin byl údajně prvním časopisem na světě, který tiskl pravidelně SF povídky. Vycházel v letech 1916-1919 a jeho název nemá nic společného s osobou Huga Gernsbacka (ani cenou Hugo), ale se jménem Havrana, jednoho z těch dvou, které nejvyšší bůh v severské mytologii, Ódin, každý den vysílal, aby mu obletěli svět a přinesli mu zprávy o nových událost ech. Po odskoku do 20. století se vrátím zpátky do minulosti k tomu, co se považuje za zárodky SF nebo alespoň za literaturu s určitými motivy SF, aniž bych chtěl tím naznačit, že tato tvorba do SF patří. Myslím si, že nikoli. Jenže ono nic na tomto světě nevzniklo najednou a z ničeho. Vždycky něco předcházelo, z čeho se mohla zrodit nová kvalita. Někteří teoretikové pro to, co předcházelo vlastní SF, razí termín "proto-SF".

Proto přeskočím 4. století př. n. l. (Platón a jeho zmínka o Atlantidě, Diogénes a jeho hrdina vyslaný na Měsíc) a přenesu povídání do našeho letopočtu, abych mohl tlumočit názor, že počátky proto-SF se spatřují v díle syrsko-řeckého satirika a cestovatele LÚKIÁNA ZE SAMOSATY (asi 126-190 n.l.), jemuž se připisuje autorství více než osmdesáti titulů. Ve svém díle Vera Historia (Pravdivé příběhy) vypráví o tom, jak se jeho lodi, na níž bylo kromě něho padesát dalších pasažérů, zmocnil vzdušný vír a odnesl ji na Měsíc, odtud pak kolem Slunce a zpátky na Zemi, kde ji po přistání na širém moři spolkla velryba, z níž pak všichni trosečníci unikli, aby na řadě ostrovů prožili další neuvěřitelná dobrodružství. Lúkiános však absolvoval tuto cestu hlavně proto, aby se dostal mezi měsíčňany a mohl je zneužít ke kritice svých pozemských současníků. Ta cesta kolem Slunce byla jaksi navíc.

Lúkiánovi se muselo na Měsíci líbit, protože v příběhu Icaro-Menippus nechává tam dopravit i svého hrdinu Menippa, filozofa otráveného hnidopišskými disputacemi jeho kolegů. Autor se tentokrát přidržel návodu mytologického vynálezce Daidala a k cestě na Měsíc vybavil svého hrdinu orlími a supími křídly. Dlužno dodat, že Menippus poté z Měsíce podnikl přímo meziplanetární cestu až do nebe, kde vyvolal konflikt s nesmrtelnými (s náboženstvím) a byl z nebe vyhozen. Hermes ho pro jistotu doprovodil až na Zemi.

Je téměř neuvěřitelné, že na další náznaky proto-SF se muselo čekat přes třináct set let. Ty se totiž dostavily až roku 1516. První z nich měl podobu epické básně Orlando Furioso (Zuřivý Roland) z pera Lodovica ARIOSTA. Jeho hrdina se zblázní z lásky (dnes už celkem řídký jev) a skončí na Měsíci, hrdinův přítel Astolfo se za ním vypraví, aby ho zachránil, a použije k tomu vozík tažený čtyřmi koňmi rudějšími než plamen.

Mnohem důležitější je však Thomas MORE (1478-1535) a jeho slavná Utopia (Utopie, 1516). Anglický právník, svého času lord-kancléř, kterého dal král Jindřich VIII. popravit, ale především člověk přísných morálních zásad, napsal knihu, která je právem považována za přední dílo utopického socialismu. A také za významný prvek proto-SF. Kniha je v podstatě vyprávěním fiktivního námořníka Rafaela Hythlodaia (něco jako náš známý baron Prášil), člena Amerigových výprav do nově objeveného světa. Hythlodaios si při poslední výpravě, v pořadí čtvrté, na Amerigovi Vespuccim vynutí, aby zůstal ve vybudované pevnůstce a nevrátil se do Evropy. Na jedné ze svých četných výprav, podnikaných často do velkých vzdáleností, objeví společnost Utopijců sídlící v padesáti čtyřech městech na jednom ostrově. Zřízení Utopie, která zde reprezentuje vlastně svět a její města státy, je spravedlivější než kdekoli jinde ve známém světě a je zidealizovanou představou beztřídní společnosti. More nám Utopii nabídl nikoli jako návod, ale jako látku k zamyšlení.

Pro žánr je rovněž významné, že titul Morovy knížky se stal označením jedné velké kategorie příběhů z vykonstruovaného světa, kterým dnes označujeme i Platónovy spisy, vzniklé téměř o dva tisíce let dřív.

A ještě v něčem je More blízký a moderní. Na rozdíl od svých předchůdců využívá totiž historické skutečnosti (Amerigovy výpravy) a tím dodává svému vyprávění rys věrohodnosti a přesvědčivosti. A to je i rys moderní SF.

Přímým pokračovatelem Morovy sociální utopie je Tommaso CAMPANELLA (1568 - 1639), vzpurný mnich dominikánského řádu, který byl za svoje názory inkvizitory mučen a odseděl si za ně téměř 27 let v nejrůznějších žalářích. Během svého pobytu v těchto výchovných zařízeních napsal Civitas Solis (Sluneční stát, 1623), komunistickou utopii, v níž zásadně nepřipouští soukromé vlastnictví, determinuje rovnoprávné vztahy mezi občany, mužem a ženou a zdůrazňuje úlohu poznání. Je ho státem je velké město obklopené sedmi koncentrickými pásy hradebních zdí, které kromě tradičního obranného charakteru mají vzdělávací funkci. Jsou totiž jakousi malovanou encyklopedií veškerého lidského vědění. V čele státu stojí filozof. Velký důraz kladený na vzdělání vede k tomu, že obyvatelé Slunečního státu páchají nevídané vynálezy, jako jsou létající stroje a lodě plavící se po oceánech bez plachet.

Sociální utopie se stala v té době velice populární. Použil ji i Francis BACON (1561-1626), významný anglický filozof a politik, který zastával dokonce funkci lorda-strážce pečeti (pečeť dlouho nestřežil: zjistilo se, že bere úplatky). Pro náš žánr je důležitý fragment jeho díla New Atlantis (Nová Atlantida), vydaný až v roce 1629, tedy po jeho smrti. Nepochybně ovlivněn Platónem a Morem umístil svou fiktivní společnost na ostrov Bensalem daleko od ostatní civilizace. Uspořádání společenských vztahů, víceméně podobné jako u předchozích utopií, je zde popsáno poměrně skromně, ale o to větší pozornost je věnována vědecko-technickému aspektu.

Na Bensalemu existuje Společnost domu Šalamounova, jejíž členové se intenzívně věnují zkoumání přírody a na základě zjištěných poznatků konstruují různé stroje, uměle vyvolávají přírodní jevy a vymýšlejí spoustu vynálezů. Ostrov Bensalem je vlastně jeden obrovský výzkumný ústav, který naplňuje - řečeno dnešními slovy - požadavek urychleného uplatňování vědeckých poznatků v praxi. Není divu, samotný jeho stvořitel byl vášnivý experimentátor, tak vášnivý, že na svoje experimenty vyplýtval celý (nemalý) majetek a zemřel zadlužen a v bídě... a právě, když prováděl jeden experiment.

Další zastávka bude u anglického křesťanského biskupa Francise GODWINA (1562 - 1633), který byl nejen Baconovým současníkem, ale měl s ním společné i to, že také jeho proto-SF The Man in the Moone (Člověk na Měsíci, 1638) vyšla až po jeho smrti a navíc anonymně. Nevydal ji za svého života a pod svým jménem proto, že se styděl? Věřme, že nikoli, i když tato skutečnost zkomplikovala literárním badatelům život. Ještě E. A. Poe věřil, že autorem tohoto zajímavého díla je Jean Baudoin, který je ve skutečnosti pouze přeložil do francouzštiny. Mimochodem, Člověk na Měsíci byl v té době snad nejpublikovanějším románem. Během třiceti let se dočkal dvaceti pěti vydání a byl přeložen do čtyř jazyků.

Godwin v něm zavádí svého hrdinu, španělského dobrodruha Dominga Gonsalese, na ostrov Svaté Heleny. Tam se Gonsales setkává s neobvyklým druhem labutí, několik desítek si jich ochočí a provádí s nimi "letové" experimenty. Nakonec zjistí, že k tomu, aby jeho samotného vynesly do vzduchu, jsou zapotřebí dvacet čtyři labutě. To ovšem ještě netuší, že tento druh labutí je stěhovavý a že každoročně táhne na Měsíc. Když s nimi jednou podnikne vyhlídkový let nad ostrov, labutí spřežení se náhle splaší a z krátkého letu se vyvine kosmická cesta končící na Měsíci. Tam se Gonsales setkává s pohostinnou civilizací, jakousi lunární utopií, disponující obrovskými znalostmi a schopnostmi. Gonsales si po sedmiměsíčním pobytu na Měsíci odváží s sebou různé dary: je mezi nimi například kouzelný šperk ebulus, který dokáže gravitaci zesilovat nebo zeslabovat až úplně potlačit podle toho, jakou stranou se přiloží k tělu.

Není bez zajímavosti poznamenat, že Godwin ústy svého hrdiny podporuje názor M. Koperníka o otáčení Země kolem její osy. Gonsales to totiž na vlastní oči viděl, když letěl na Měsíc, a po svém návratu na Zemi to každému vypravuje.

Zcela náhodou (?) vyšel v témže roce (1638) traktát jiného křesťanského biskupa z anglického Chesteru, Johna WILKINSE (16l4 - 1672), pod názvem The Discovery of a NewWorld (Objev nového světa), který na rozdíl od lehkého Godwinova tónu poměrně suchopárně popisuje možnost cestovat na Měsíc a komunikovat s místní civilizací. Wilkins byl už takový. Jako ortodoxní matematik a fyzik se i ve fantazii držel konstatování. Právě proto byl pravděpodobně první, kdo psal to, čemu dnes říkáme literatura faktu popularizující vědecké poznatky způsobem konzumovatelným nejširší veřejností. Ve své vědecké spekulaci Mathematicall Magic (Matematické kouzlo, 1648) uvádí eseje o ponorkách, létajících strojích a jiných technických divech, ale také skeptické úvahy o možnosti sestrojit perpetuum mobile.

Když už je řeč o vědecké spekulaci, bylo by neslušné nezmínit se o Johannesi KEPLEROVI (1571 - 1630), známém německém astronomovi, jehož slavné tři zákony nám předkládali ještě ve věku školou povinném. Ty samozřejmě do spekulace nepatří, ale patří do ní jeho Somnium (Sen, 1634), esej, který sepsal již v roce 1609, ale který mu záhadným způsobem zmizel. Musel jej tedy sepsat znovu, ale ten vyšel až po jeho smrti. Z největší části je zde popis, jak by se věci jevily, kdy by pozorovatel byl na Měsíci (kam ho Kepler zcela nevědecky nechal zanést démonem - to bylo tehdy dost obvyklé), ale v závěru je také stručná úvaha, jak by asi vypadal na Měsíci život z hlediska prostředí, které by jej podle autorových představ mohlo obklopovat.

V 17. století se na Měsíc vůbec hodně cestovalo, jak dosvědčuje více než 200 titulů publikovaných na toto téma. V této době také psal Savinien CYRANO DE BERGERAC (1619 - 1655), francouzský básník, satirik, filozof a voják, kterého tak zpopularizoval Edmond Rostand v mistrovském dramatu nazvaném prostě jeho jménem. Cyranovy historie měly mít tři části, ale jenom dvě spatřily světlo světa. Ostatně, jejich osud byl stejně dobrodružný jako osud jejich autora, takže člověk je na rozpacích, když m á uvést, pod jakým titulem byly vlastně psány. Jeho L' Autre Monde ou Les États et Empires de la Lune (Jiný svět neboli státy a říše Měsíce) vyšel v roce 1657 a L' Historie Comique des États et Empires du Soleil (Komická historie států a říší Slunce) vyšla v roce 1662, tedy po jeho smrti, a to ještě ve značně zcenzurovaném provedení (kvůli církvi), a o které se postaral Cyranův přítel Henri le Bret, vedený snahou Cyranovy satiry publikovat. Třetí část, údajně nazvaná Historie Jiskry, se nedochovala vůbec. Definitivní, téměř úplné vydání obou částí se objevilo ve Francii až v roce 1920.

Pro první část si Cyrano vypůjčil Dominga Gonsalese a v podstatě navázal na jeho dobrodružství sepsaná již dříve Godwinem. Ve druhé části se Cyranovi stal průvodcem po slunečních státech samotný Campanella.

Cyrano zkoušel cestovat na Měsíc všemi nemožnými i možnými prostředky. Když například neuspěl s lahvičkami naplněnými jitřní rosou, které měl ovázány kolem těla a jejichž obsah vysávalo slunce, zkusil to se zvláštním strojem s křídly, který byl navíc poháněn dvěma šesticemi raket na tuhé palivo.

Největším Cyranovým přínosem k proto-SF je literární styl, oproštěný z velké míry od standardních diskusí a dialogů jeho předchůdců, hýřící duchaplností a humorem a po-znamenaný snahou oživit dobrodružným dějem.

Svým stylem ovlivnil Cyrano mnohé z těch, co se vydali na Měsíc po něm. Patří mezi ně i Daniel DEFOE (1660 - 1731), literární otec známého Robinsona Crusoe, jehož The Consolidator (Konzolidátor, 1705) zaujímá mezi proto-SF významné postavení. Po vzoru Cyrana dopravil Defoe svého hrdinu na Měsíc ve stroji poháněném plameny, ale navíc mu naordinoval sedativa, aby takovou dlouhou pouť mohl vydržet. Tam ho nechal objevit vyspělou společnost, na jejímž příkladě kritizoval politickou situaci v tehdejší Anglii.

Ještě větší vliv měl Cyrano na Jonathana SWIFTA (1667 - 1745), irského satirika a anglikánského duchovního, o jehož Gulliverových cestách (1726) není třeba blíže se zmiňovat. Dobrodružství kapitána Lemuela Gullivera v různých čtyřech prostředích slouží Swiftovi k tomu, aby v ironické nadsázce ukázal, jak zrádně relativní je velikost člověka, jak je člověk malicherný a pošetilý a na jakých vetchých základech jeho společnost spočívá. Jinými slovy, kritika současníků zasazená do rámce fantazie s dobrodružným dějem, v němž nechybí ani prvky proto-SF.

Po dlouhé cestě staletími se konečně dostávám ke hvězdě střežící vstup do galaxie SF, i když tehdejší slovník termín SF ještě neznal. Neočekávám, že se setkám s jednoznačně souhlasnou odezvou, a pro ten případ se opřu o teoretický SF kalibr mezikontinentálního dosahu, totiž o Briana Aldisse.

Správně, na řadě je Mary Wollstonecraft Godwin SHELLEYOVÁ (1797 - 1851) a její Frankenstein: or, The Modern Prometheus (Frankenstein, neboli Moderní Prométheus, 1818). Vydáním Frankensteina jsou prakticky položeny základy žánru, který teprve o více než 100 let později dostává dnešní nálepku. A proto je také možné přihlásit se k letopočtu, zatím všeobecně neuznávanému, AF 167 (= Anno Frankensteini 167), což neznamená nic jiného, než že v době vzniku našeho klubu bylo SF 167 let.

Mary Shelleyové, dceři anglického filozofa a romanopisce Williama Godwina a feministky Mary Wollstonecraftové, proudila v žilách nepokojná krev, na kterou její otec, ovdovělý dnem jejího narození, nemohl zřejmě stačit. V sedmnácti odešla z Anglie do Švýcarska se svým milencem, jímž nebyl nikdo jiný než známý básník Percy Bysshe Shelley a s nímž měla ještě jako Godwinová malého Williama. (Paní Shelleyová řešila situaci sebevraždou.) Ve Švýcarsku se spolu s Shelleym usadili v Chapuis, ale většinu času trávili v Byronově vile Diodati na břehu Ženevského jezera. To bylo nakonec k napsání Frankensteina důležité.

Ke genezi Frankensteina se váže zajímavý příběh. Podle něho se jednoho večera roku 1816 v Diodati sešli Byron, dr. Polidori (Byronův osobní lékař), Shelley a Mary Godwinová, jak to ostatně dělali častokrát, ale tentokrát místo probírání veršů nebo teorie Erasma Darwina se bavili vyprávěním strašidelných příběhů. Tento památný večer zakončili návrhem, aby se všichni pokusili napsat nějaký hrůzostrašný příběh a po roce vyhodnotit, který je nejlepší. Vyhlásili tedy jakousi literární soutěž.

Ještě ani ne devatenáctiletá Mary vzala výzvu vážně a do roka napsala Frankensteina, Polidori z inspirace Byrona napsal povídku The Vampyre (Upír), zatímco Byron stvořil pár stránek veršů pod případným názvem A Fragment. Shelley nenapsal nic... pokud nepočítáme pozdější předmluvu ke knižnímu vydání Frankensteina (to se už Mary dočkala příjmení Shelleyová).

Je víc než pravděpodobné, že výsledky soutěže ze zmíněného večera mají na svědomí rovněž vznik celé pozdější upírologie. Polidoriho povídka přivedla na svět monstrum, které se později ukázalo být tak životaschopné, že nám vydrželo do dnešních dnů. Polidori popsal civilní podobu upíra podle živého vzoru svého chlebodárce a inspirátora, lorda Byrona: vysoká postava, ušlechtilé rysy, vážný a pronikavý pohled. Můžeme se domnívat, že z vděčnosti. Když tedy mnohem později, v roce 1897, Bram Stoker (18 47 - 1912) vydal Drakulu, tento transylvánský savec krve nesl charakteristické Byronovy zevní rysy a nezapřel tak, kam až jeho původ sahá. Takže díky Polidorimu a Drakulovi se nám Byronova podoba dochovala (v podstatě) dodnes i na filmovém plátně.

Jenže bylo to právě to druhé monstrum (dnes bychom spíš řekli android nebo biot) od Ženevského jezera, zrozené z pera devatenáctileté dívky, které vykolíkovalo mnohem rozsáhlejší a bohatší literární území. Monstrum vynálezce Viktora Frankensteina.

Mary Shelleyová určitě nedoufala, že její román se stane nejznámějším gotickým příběhem z rodu horroru, a ani v nejmenším nemohla tušit, že vytvořila novou literární možnost zítřka, že jejím zpracováním gotického románu vykrystalizuje proto-SF v SF. Na zrodu Frankensteina se významnou měrou podílely tři faktory.

V prvé řadě to byla samotná skutečnost, že v té době byl velice populární gotický román (podle románu Horace Walpola: The Castle of Otranto, A Gothic Story - Otrantský zámek, Gotický příběh, 1764) jako specifický výraz anglického romantismu. Uvolnění fantazie ve snaze ohromit čtenáře záhadnem a nadpřirozenem bylo vlastně reakcí na realismus zrozený rozmachem vědy v 18. století. Gotický román a jeho atmosféra byly pro Mary Shelleyovou literární inspirací.

Druhý faktor lze spatřovat ve výrazně intelektuálním prostředí, v němž se Mary Shelleyová pohybovala ve věku, kdy je člověk nejvnímavější. Byron a Shelley byly výrazné osobnosti, u nichž mistrovství slova vhodně doplňoval hlad po znalostech z vědeckých disciplín. Zejména Shelley byl znám jako horlivý obhájce všeho nového. K oběma básníkům organicky zapadal temperamentní Polidori důkladnými znalostmi z biologie a amatérskými ambicemi na poli literární tvorby. Všichni tři byli výrazně starší a zkušenější než Mary Shelleyová, která díky dychtivosti vlastního mládí načerpala z jejich četných rozhovorů víc, než kdyby intenzívně studovala několik škol najednou. Její společníci se pro ni stali nejlepší soukromou univerzitou.

A konečně zde byl vliv obou Darwinů (Erasmus-otec, Charles-syn), současníků a známých lorda Byrona. Zejména jejich práce a názory se staly častým námětem debat v Diodati a lze v nich spatřovat i věcnou inspiraci pro vznik Frankensteina jako literárního díla.

Jen několika slovy k románu samotnému. Děj je poměrně komplikovaný, v podstatě však jde o příběh mladého studenta a pozdějšího vynálezce Viktora Frankensteina. Viktor odchází ze své rodné Ženevy studovat na univerzitu v Ingolstadtu, kde si brzy uvědomí, že učení ze starých knih už neodpovídá skutečnosti, že je to moderní věda, která může prospět lidstvu. Brzy svoje učitele předčí a podlehne neodolatelnému pokušení pokusit se o stvoření života. Jako mytologický Prométheus, jeden z Titánů, který ukradl z Diova krbu oheň a věnoval ho lidstvu, chce i Frankenstein vyrvat přírodě tajemství života a naložit s ním stejně. Jeho posedlost je korunována úspěchem: podaří se mu stvořit (vyrobit) monstrum, jakéhosi androida, jehož duševní i fyzické schopnosti jsou na mnohem vyšší úrovni než u člověka. Frankensteinův tvor je však ohyzdný, tak ohyzdný, že poté, kdy je mu vdechnut život a poprvé se pohne, samotný jeho tvůrce prchá v hrůze z laboratoře. Později, když se znovu setkají , monstrum si stěžuje Frankensteinovi na svou výjimečnou osamělost a žádá ho, aby mu stvořil družku. Viktor odmítá, a nejen to, uvědomuje si, že musí svůj výtvor zničit. Posléze, po vynucené cestě přes věčné ledy Arktiku, vyčerpaný Viktor se dostane na loď, ale umírá na ní právě v době, kdy tam za ním přichází jeho umělý člověk. Ten se rozpláče, když si uvědomí, že právě navždy odešel jediný člověk, který ho spojoval se světem, v němž existuje, a pak se vydá na sever hledat smrt.

Myšlenkově bohatý román Mary Shelleyové by si jistě zasloužil separátní analýzu z povolanějšího pera, která by ukázala, kolik motivů z něho přešlo do významných SF příběhů pozdějších a soudobých autorů. Na tomto místě však chci jen zdůraznit dva zásadní momenty, které Frankensteina povyšují do stavu SF a které jsou vysloveny již v samotné předmluvě románu: "O události, na níž je tato fikce založena, předpokládali již Darwin a někteří němečtí fyziologové, že není v realitě nijak nepravděpodobná... za předpokladu, že je to dílo fantazie". Nejsou tato slova svým způsobem definicí SF, nebo aspoň pokusem o ni?

Frankenstein je dnes ve světě známý spíše z filmového zpracování. Je však třeba říct, že jeho filmová podoba se značně odchyluje od románové předlohy, jak je ostatně všeobecným zvykem. První filmová verze se objevila již v roce 1910 (natočila ji společnost The Edison Co., režíroval J. S. Dawley, monstrum hrál Charles Ogle). Nejznámější je však verze z roku 1931 (Universal, režie J. Whale, monstrum hrál Boris Karloff). Na filmovém plátně pak ožila řada pokračování, která však s Frankensteinem Mary Shelleyové nemají už vůbec nic společného: Bride of Frankenstein (Frankensteinova nevěsta, 1935), Son of Frankenstein (Frankensteinův syn, l939), Ghost of Frankenstein (Frankensteinův duch, 1942), Frankenstein Meets the Wolfman (Setkání Frankensteina s vlkodlakem, 1943), House of Frankenstein (Frankensteinův dům, 1945) a tak dále až po Frankenstein and Monster from Hell (Frankenstein a monstrum z pekel, l972). Románové předloze se pravděpodobně nejvíce přiblížil TV film Frankenstein: The True Story (Frankenstein: Pravdivý příběh) natočený v roce 1973 společností Universal Pictures Television v režii J. Smighta a s Jamesem Masonem v roli monstra.

Mary Shelleyová napsala ještě několik románů, ale z nich lze z hlediska vztahu k žánru uvést pouze The Last Man (Poslední člověk, 1826), jehož děj je zasazen do roku 2073, kdy lidstvo hromadně hyne následkem moru, až zůstává poslední člověk (tím je podle všech rysů její zesnulý manžel), který si uvědomuje, že smysl života není v životě samotném, ale v tom, že žijí i ostatní lidé.

Význam Posledního člověka se spatřuje v tom, že je prvním příkladem katastrofického románu v žánru. Nicméně, je to Frankenstein, kterým se Mary Shelleyová nejvíce proslavila a kterým nám umožnila časově vymezit vznik SF rokem 1818.

Jindřich Smékal (převzato z archívu webu 2D STUDIO, původně publikováno v AF 167)