Fandom PDF Tisk Email
Světová
Napsal uživatel Jindřich Smékal   
FIAWOL = Fandom Is A Way Of Life (Fandom je životní styl)

Vznik klubů inspirovaný četbou fiktivní literatury není rozhodně žádnou zvláštností. Byla již řeč o Bellamyho klubech, které vznikly koncem osmdesátých let minulého století jako odezva na Bellamyho román Looking Backward (1888). Známý je rovněž klub ctitelů Sherlocka Holmese v Londýně, kteří se ve "své" hospodě na Baker Street docela vážně zabývají tím, že rekonstruují život slavného detektiva a vyplňují v něm mezery, které Doyle zanechal.

Ovšem Hugo Gernsback dal do pohybu hnutí, které svým rozsahem a intenzitou nemělo a nemá obdoby. Dal do pohybu SF fandom. Snad tomu napomohla atmosféra doby okouzlení vědou a technikou, ale určitě to bylo něco, v čem mnoho lidí nalezlo ventil podvědomé touhy po seberealizaci, vyplnění prázdného místa, o němž člověk neví, dokud mu je někdo neukáže. To se nakonec odráží v charakteristice, možná příliš nadšenecké a nadnesené, kterou si samotný fandom dal do štítu v podobě akronymu fiawol.

Jak prozrazuje přímo titulek článku, následující řádky se budou týkat fandomu, ale prakticky výlučně fandomu v anglofonní oblasti. Je tomu tak nejen proto, že zde SF fandom vznikl, ale hlavně proto, že autor má k dispozici prameny pouze právě z ní.

V obecném slova smyslu lze fandom charakterizovat jako zájmovou činnost projevující se aktivním přístupem k četbě SF a udržováním kontaktů prostřednictvím časopisů a organizovaných setkání (tzv. conů) v celé škále úrovní. To, že jde o hnutí, které má dnes již hluboko zapuštěné kořeny, není třeba zdůrazňovat - mezi samotnými fany se traduje, že kdyby všechna nakladatelství přestala SF literaturu vydávat, fandom by klidně existoval dál. Asi na tom něco bude, protože ta odhadovaná téměř tisícovka amatérských časopisů, fanzinů, a desítky amatérských shromáždění, které na světě existují, by stačily kontakty i nadšení fandomu udržet.

Pokud jde o samotné fany, nelze dost dobře charakterizovat, jací jsou. Asi různí, tak jak jsou různí lidé v našem světě, které spojuje společná záliba. Ale od ostatních se liší tím, že je žádný zásadní objev či neobvyklá událost nepřekvapí - určitě by nevydechli úžasem, kdyby na Zemi třeba přistáli mimozemšťané, protože o něčem takovém už četli, a ne jednou. Tak jako asi nepřekvapilo čtenáře Astounding Science Fiction, když v srpnu 1945 vybuchla první atomová bomba, protože Cleve Cartmill takovou možnost realisticky popsal v povídce Deadline na stránkách jejich časopisu již o rok dříve.

A ještě něco je pro fandom charakteristické: převaha mládí a mužského pohlaví. Pro to první mluví skutečnost, že mládí je vnímavější, citlivější a neláme si hlavu s existenčními starostmi, a pro to druhé dohad, že muži jsou přece jenom dobrodružnější nátury a více je přitahují neznámá nebezpečí (byť jen fiktivní), protože nemají v sobě zakódovanou odpovědnost za pokračování rodu. Tak či onak, právě proto, že jde většinou o mladé lidi, fandom má velkou šanci ovlivnit jejich budoucí životní dráhu. A nemusí jít jen o spisovatele a redaktory, i když právě v tomto směru by bylo příkladů požehnaně.

Může jít třeba o biology. Například Tom Rainbow z Pensylvánské univerzity, jedna z velkých nadějí současné biologie, našel pro svůj velký sen (zabránit stárnutí) inspiraci právě ve čtení SF v době, kdy jako patnáctiletý patřil ve fandomu k těm hodně aktivním.

Ale nemusí jít jen o mladé lidi, kteří před rozhodnutím, co mají v životě dokázat, teprve stojí. Tak třeba profesor R. Ettinger z Midwestské univerzity, jeden z těch, kteří stáli u zrodu projektu hibernace živých organismů, se pro svoji specializaci rozhodl, až když dělal biologii profesionálně a vzpomněl si, že někdy v letech 1931-1933 četl na stránkách Gernsbackova časopisu Amazing Stories seriál povídek od Neila R. Jonese o mimozemšťanech Zorome. Tento šestnáctipovídkový seriál, tehdy velice populární a v rodícím se fandomu poctivě sledovaný, začíná povídkou The Jameson Satellite (Jamesonův satelit). Nebude snad ztrátou času zmínit se o ní blíž.

V povídce se vypráví o jednom velmi zámožném univerzitním profesorovi jménem Jameson, který neví, komu by měl svoje bohatství odkázat, z toho prostého důvodu, že celý život neměl ani na přátele čas. Rozhodne se proto, že si pořídí nejneobvyklejší hrobku, jakou jen člověk může mít, hrobku, která bude obíhat navěky kolem Země. Stane se podle jeho vůle a po smrti je jeho nabalzamované tělo uloženo do modulu, který vynese raketa na oběžnou dráhu kolem Země. Ubíhají staletí a Jamesonovo tělo, chráněné v kosmu při teplotě absolutní nuly, krouží stále kolem Země a krouží kolem ní, i když už na planetě lidská rasa dávno vymizel a životodárné Slunce ochladlo. V té době se do naší soustavy dostane průzkumná výprava strojových bytostí Zorome, která najde na orbitě satelit se zachovalou mrtvolou profesora Jamesona. Zoromové s Jamesonem provedou to, co kdysi provedli sami se sebou: přenesou jeho mozek (po rozmrazení, samozřejmě) do strojového těla (na tvaru nezáleží). A profesor Jameson opět žije, i když teď jako Zorome 2l MM 392.

Typickým symptomem fandomu jsou SF kluby, vlastně by bylo přesnější uvést, že fandom z nich sestává. V jejich spontánním vzniku v USA na přelomu třicátých let sehrála svoji úlohu i hluboká hospodářská krize - pro mnohé, zejména mladé lidi znamenal fiktivní svět fantazie únik z trpké reality a starostí všedních dní.

Z těch prvních klubů z roku 1930 stojí za zmínku The Science Correspondence Club založený R. Palmerem a Scienceers založený A. Glasserem, které sehrály v rozvoji fandomu značnou úlohu a soustřeďovaly ve svých řadách řádově stovky fanů. Později k nim přibyl klub International Scientific Association vedený W. Sikorou a S. Moskowitzem a ještě později Gernsbackem podporovaný superklub Science Fiction League, o němž již byla řeč v minulé části.

Zatímco američtí fanové se tehdy rekrutovali převážně z mládeže do dvaceti let a k tomu, co v SF tiskem vycházelo, byli většinou spíš nekritičtí než tolerantní, jejich angličtí kolegové - snad pod vlivem Wellse - se sdružovali spíš z řad studentů se sklonem k hloubavosti a zamyšlení nad SF. A tak i první SF klub v Británii, vzniklý v roce 1931, si dal název Ilford Science Literary Circle.

V tomto krátkém výčtu nemůže chybět zmínka o newyorském klubu Futurians založeném v roce 1937. Jde nepochybně o nejslavnější spolek, jaký kdy ve fandomu existoval. Nikoli velikostí, počtem členů - těch tucet fanů nebylo nic mimořádného - ale tím, že sdružoval pouze velká jména ve SF, která tehdy ještě nevěděla, že budou velká. Skutečně, co jméno, to pojem. Posuďte sami: Isaac Asimov, James Blish, Frederik Pohl, Cyril Kornbluth, Damon Knight, Judith Merrilová, Donald Wollheim... Je téměř neuvěřitelné, kolik talentu, houževnatosti a nadšení pro SF se sešlo na tak geograficky úzce vymezené oblasti ve stejnou dobu - v jednom klubu. Pokud se přidržíme jen aktivity pro fandom, má ze všech Futuriánů nepochybně největší zásluhy Donald Wollheim, snad nejvýraznější postava fandomu třicátých let vůbec. I když se klub po druhé světové válce formálně rozpadl, jeho členové kontakt mezi sebou nikdy neztratili.

Těch několik málo historiků, kteří se pokoušeli charakterizovat vývoj fandomu v USA, nedospělo ke stejnému názoru. Podle Speera a Silverberga se jednotlivá období člení zhruba takto:

1933protofandom - nejasnost, hledání
1933-1936 l. fandom - rychlý růst počtu fanzinů v době oživení po krizi a rozšiřování vzájemných kontaktů
1937-1939 2. fandom - rozbroje při pokusech o sjednocování hnutí a přeskupování klubů podle zaměření
1940-1944 3. fandom - generační výměna fanů, exodus starších
1945-1948 4. fandom - silné podléhání komercializaci
1949-1950 5. fandom - snaha osvobodit hnutí od komercializace
195l- 6. fandom - návrat komercializace, rozdělení podle oblastí, těžiště v oblastních conech.


Stručná charakteristika nemůže být než zevšeobecňující a přibližná. Nemůže vystihnout prolínání SF fandomu do spolků a společností jiného poslání, ani zvraty a proměny plynoucí z bojů místních hegemonů o jakousi koordinaci v letech 1936-1940, které mezi sebou sváděli D. Wollheim, W. Sikora, J.V. Taurasi a S. Moskowitz a které vyvrcholily tšsně před pořádáním l. světového shromáždění fanů ("worldcon") v New Yorku v roce 1939.

S myšlenkou uspořádat setkání fanů v nejširším měřítku v rámci Světové výstavy v New Yorku přišel první D. Wollheim, který chtěl využít přílivu návštěvníků ze všech konců světa pro propagaci fandomu a k plánovaným setkáním se zástupci zahraničních klubů a s tehdy populárními spisovateli (jako byli E.E. Smith a J. Williamson). A pustil se do vyjednávání, přemlouvání a shánění, zajišťování, zkrátka do všeho, co s organizováním takového velkopodniku souvisí. Ale pustil se do toho všeho nejen on...

První "worldcon" se sice v devětatřicátém v rámci Světové výstavby konal, i když měl trochu jiný průběh, než se původně očekávalo, ale za vedení W. Sikory a S. Moskowitze, kteří Wollheimovi dokonce zakázali na něj vstup - ten v poslední chvíli ze vzdoru zorganizoval v sousedním, ale mnohem levnějším hotelu jakýsi "truc" minicon. New York tehdy vlastně zažil setkání fanů hned dvě. Od těch bouřlivých dob však uplynulo již hodně vody a to letošní světové setkání fanů mělo před svým názvem již číslici 44.

Avšak newyorské shromáždění nebylo prvním organizovaným setkáním fanů nejméně celonárodního významu. V tomto směru patří prvenství anglickému Leedsu, v jehož Queen s hotelu uspořádali angličtí fanové něco podobného již v lednu 1937.

Tato forma organizovaných, ale neformálních setkání fanů zdomácněla od poloviny padesátých let prakticky ve všech oblastech s významnější koncentrací fanů a tím i dostatečně velkým počtem SF klubů sdružených do nadklubové koordinační organizace. Vystupují na nich nezřídka známí spisovatelé a jiní umělci v žánru, domácí i zahraniční, a někdy i významné osobnosti z nejrůznějších vědních oborů.

Od roku 197l se pořádá pro nás geograficky dostupnější Eurocon, mezinárodní setkání fanů z Evropy, který se na půdu socialistického státu, Polska, dostal poprvé v roce 1976.

Jak již bylo řečeno, k nezbytné výzbroji fandomu patří fanziny. Samotný termín fanzin, který přebíráme z anglické zkratky "fanzine" (z "fan magazine") - mimochodem, dnes už akceptovaný i autoritativním slovníkem Oxford English Dictionary - vznikl však mnohem později až v roce 1941, kdy už tato forma tiskoviny byla zcela běžná, a časem přerostl hranice SF fandomu, takže dnes se pod ním rozumějí veškeré amatérsky tisknuté časopisy.

Na tomto místě si dovolím malou odbočku do "zinové" terminologie, s níž se člověk může setkat při čtení anglicky psaných fanzinů. Kromě samotného fanzinu jde nejčastěji o tyto výrazy (anglické):

Prozine profesionálně vydávaný časopis v rámci některého nakladatelství, které zpravidla vydává celou řadu časopisů nejrůznějšího zaměření.
Semiprozine časopis vydávaný skupinou fanů na vlastní náklady a dodávaný se stanovenou cenou do distribuční sítě podle platných předpisů pro prodej tiskovin (včetně placení daní a odvodu ze zisku).
Personalzine nebo jen perzine osobní fanzin, psaný, rozmnožovaný a distribuovaný jedním fanem.
Clubzine fanzin vydávaný jedním klubem a určený k výměně za fanziny vydávané jinde.
Apazine fanzin určený do fandomové distribuční sítě, kterou vytvořila ta či ona APA (viz níže), a touto sítí akceptovaný.
Slickzine fanzin vyznačující se vysokou úrovní technického provedení: lesklá, hladká ("slick") obálka, barevné reprodukce ilustrací atd.
Adzine fanzin přinášející výhradně fandomovou inzerci ("advertisement" nebo jen "ad") týkající se knížek, gramodesek, kazet, her atd. na výměnu, koupi nebo prodej.
Newszine fanzin informující o novinkách v okolí své působnosti, jako jsou setkání, zprávy o členech, výzvy atd.
Letterzine nebo jen letzine fanzin přinášející výhradně přetisknuté dopisy fanů k jedné nebo několika otázkám bez komentáře vydavatele - jakási diskusní tribuna.
Carbonzine fanzin vydávaný formou strojopisných kopií určených k cirkulaci.
E-zine fanzin vydávaný formou elektronickou, např. na disketách, na WWW a pod.
(dovolil si doplnit HTMLář)

Jak se jmenoval první fanzin a kdy vyšel? Na tuto otázku dávají různé prameny dvě odpovědi. Vezmeme-li je chronologicky, měl by primát patřit fanzinu Cosmic Stories (Kosmické příběhy), který začali vydávat koncem roku 1929 dva mladíci, patnáctiletý J. Siegel a o dva roky mladší J. Shuster. (Ano, to jsou ti dva, kteří v roce 1938 zavedli na stránky Action Comics postavu supermana).

Na prvenství však kandidují ještě další dva, kteří nereprezentují jen dvojici, ale velmi silné kluby, a to The Comet vydaný dvacetiletým R. Palmerem a The Planet z dílny dirigované o pár let starším A. Glasserem, které spatřily světlo světa v květnu až v červnu 1930. Z těchto dvou šéfů fanzinů je pro SF obecně zajímavější Ray Palmer, jehož zanícení pro novinářskou práci a pro SF ho v roce 1938 vyneslo do křesla šéfredaktora renomovaného prozinu Amazing Stories. A ještě jedna zajímavost o Palmerovi: v roce 1948 se osamostatnil a začal vydávat vlastní proziny Fate (Osud) a Imagination (Obrazotvornost). Fanové však v třicátých letech Palmerovi vytýkali, že The Comet je příliš "vědecký" a prvenství přisuzovali populárnějšímu The Planet.

Prvním mimoamerickým fanzinem byl zřejmě britský Novae Terrae vydaný až v roce 1936 M. Hansonem a D. Jacquesem.

Během první poloviny třicátých let vznikly v USA na tři čtyři stovky fanzinů, většinou krátké životnosti, ale v určitém časovém období jich bylo vždycky dost na to, aby o nich nebyl přehled, aby se nedostávaly tam, kam měly. Proto z iniciativy D. Wollheima z klubu Futurians vznikla v roce 1937 organizace či spíše systém FAPA (Fantasy Amateur Press Association) jako základ pozdějších APA (Amateur Press Association), které fungují do dnešních dnů. Hlavním posláním takového tiskového sdružení je zprostředkování distribuce fanzinů (viz "apazine" výše).

Životnost fanzinů je stejně rozdílná jako jejich zaměření, úroveň a pravidelnost vydávání. Ale rekord v dlouhověkosti bezesporu patří fanzinu Le Zombie, který od roku 1938 vydává americký amatérský SF spisovatel Wilson Tucker. Ten si jej píše a vydává sám (jde tedy o "perzine") - vydával si v něm na pokračování i svoje romány, které knižně vyšly mnohem později. Z nich se za nejlepší považuje The Lincoln Hunters (Pronásledovatelé Lincolna, 1957).

Téměř všechna slavná jména v moderním SF žánru měla nebo mají k fandomu nějaký vztah, pokud už přímo z něho nevzešla. Mám tím na mysli nejméně kontakty prostřednictvím nejrůznějších organizovaných setkání. A mnozí ze známých SF spisovatelů své první literární pokusy publikovali právě ve fanzinech - někteří se vydáváním fanzinů dokonce proslavili. Za všechny budiž uveden u nás velmi dobře známý Ray Bradbury, v mládí velmi aktivní fan, který v letech 1939-1941 vydával fanzin Futuria Fantasia, v němž se také objevily jeho nejranější práce, nebo například T. Carr, spisovatel a vydavatel, jehož fanzin Fanac vycházející v letech 1958-1963 dostal v roce 1959 Cenu Hugo za nejlepší amatérskou tiskovinu.

Tím bylo vlastně naznačeno, že fandom si aktivity na poli vydávání fanzinů natolik váží, že jednu z cen každoročně udělovaných na světových shromážděních "worldcon" vyhrazuje také jim. Tato tradice vznikla při světovém conu, na němž byly rozdávány sošky startující rakety teprve podruhé, tedy v roce 1955. Hugo tehdy putoval do držení J. V. Taurasiho, výrazné postavy ve fandomu již od konce třicátých let, za fanzin Fantasy Times, který patřil k nejproslavenějším a vycházel v letech 1941 - 1969 (od roku 1957 však pod názvem SF Times). A ještě jednou se J. V. Taurasi těšil z Huga, a to v roce 1957 a opět za Fantasy Times. V souvislosti se SF Times stojí za zmínku, že snad jako jediný, ale určitě jako první fanzin vycházel v překladu - od roku 1959 vycházel v Mexiku španělsky a v NSR německy.

Rekordmanem nebo, chcete-li, největším sběratelem poct Hugo je fanzin Locus vycházející od roku 1968. Jeho vydavatel Ch. N. Brown jich má ve vitríně své redakce již deset. Pravda, ty poslední tři jsou už za poloprofesionální časopis ("semiprozine") - počet odměňovaných kategorií se rozšířil a Locus povýšil do pološlechtického stavu - ale to nic nemění na skutečnosti, že je to určitě nejlepší zdroj informací o americkém fandomu a SF vůbec, a navíc přináší velmi zajímavé články z ostatních konců světa - v březnovém čísle 1985 se objevil i článek z našich luhů pod názvem "SF in Czechoslovakia" od J. Olši, Jr., a P. Holana.

V Británii jsou nepochybně nejlepšími fanziny ty, které vycházejí v rámci aktivity British Science Fiction Association, jmenovitě Vector, Matrix, Paperback Inferno a Focus. Z nich je nejstarší a nejznámější Vector, který poprvé vyšel v roce 1958 za redigování F. C. Tubba. Za redaktorským stolem se vystřídalo víc známých postav, mimo jiné i Michael Moorcock - současným redaktorem je P. Kincaid. Všechny čtyři uvedené fanziny se co do náplně doplňují a jako celek poskytují výborné informace zejména o britském fandomu, i když otiskují řadu zajímavostí také z ostatních koutů světa.

S rozvojem anglofonního fandomu se zákonitě vyvinul jeho žargon, vznikla nová slova, zkratky, akronyma, u některých výrazů došlo k významovému posunu atd. Nemá samozřejmě pro nás význam rozvádět tyto nové výrazy, jako je substantivum "gafia" (z "got away from it all" - ten, kdo opustil fandom) a z něho verbum "gafiate" ("opustit fandom"), protože jsou až příliš specifické pro angličtinu - je jich však dost a případný zájemce si může opatřit slovník Neofan`s Guide (Průvodce pro nového fana, 1973) od již zmíněného nestora fanů W. Tuckera - ale některé základní se používají i u nás, zejména fanzin, fandom a con. A samozřejmě sci-fi či SF (mimochodem, pravý fan - "trufan" - z anglofonního rodu píše zásadně "sf", zkratkou sci-fi se podle něho prozrazují "mundanes", tedy ti, co stojí mimo fandom).