Tucet tučných let PDF Tisk Email
Světová
Napsal uživatel Jindřich Smékal   
Zlatější než samotný Zlatý věk bylo období, které následovalo po něm, říká se v některých úvahách hodnotících vývoj v padesátých letech až do Nové vlny. Vezmeme-li v úvahu jen kvantitativní stránku, pak je to nepochybně pravda. Díky pokračující hospodářské prosperitě vznikla v USA řada nových specializovaných časopisů, byť nezřídka krátké životnosti a v dalších jiných se vytvořil prostor navíc, v němž se začala SF objevovat příležitostně nebo i pravidelně pro zpestření obsahu, jako tomu bylo např. u Collier's Weekly, do něhož ze známějších autorů přispíval R.Bradbury a K. Vonnegut jr.

V padesátých letech se objevil další zajímavý moment, který měl velký vliv na prudký vzrůst počtu vydaných titulů SF, a to ten, že ve formě paperbacku se začala objevovat první vydání. Dříve totiž existoval nepsaný zákon či zvyk otisknout přijatý román nebo sbírku povídek v běžném provedení s tvrdými deskami (tzv. hardback nebo hardcover) a teprve později případně v levnějším provedení jako paperback. V roce 1953 zkusil Ian Ballantine ve svém nakladatelství Ballantine Books tisknout původní práce rovnou v paperbacku. Nápad se osvědčil, což Ballantine nemohl posuzovat jinak než z finančního úspěchu a množství původních titulů znatelně narostlo. Jeho příkladu brzy následovali další nakladatelé. Uvádí se, že zatímco v roce 1955 bylo v USA vydáno ve formě paperbacku zhruba 4500 titulů, v roce 1962 to bylo již 17 900 titulů. Tato čísla se samozřejmě týkají veškeré produkce, z nichž SF tvořila menší podíl, ale ukazují na určitou relaci, která se odráží i pro tehdejší nárůst SF titulů.

Celková prosperita SF časopisů a paperbacků se nutně musela projevit v poklesu průměrné úrovně publikovaných titulů. Objevovaly se věci vyloženě podřadné, ušité horkou jehlou a primitivní, které neměly jiný smysl než zaplnit náhle vzniklý prostor. Náhodný čtenář, který se v té záplavě všelijak podbízejících se titulů nemohl vyznat, musel nutně usoudit, že SF je určena pro primitivy nebo v nejlepším případě pro málo náročné, pokud se mu dostalo pár výtvorů tohoto druhu po sobě do rukou. Ale v kvantitě je i kvalita a těžko říci, kdo z dnešních renomovaných autorů, kteří tehdy začali psát, by se renomovaným autorem stal, kdyby neměl tak snadnou možnost k realizaci.

Vraťme se však k SF časopisům. Kromě těch, o nichž byla zmínka minule a anglické Science Fantasy měly pro vývoj žánru význam ještě některé další. Z amerických to byl především známý If, jehož první číslo se objevilo v březnu 1952 - časopis zanikl s prosincovým číslem v roce 1974.

If měl velmi dobrou úroveň a přispívali do něho již tehdy uznávaní autoři. Tak např. hned v roce 1953 přinesl na pokračování známý román Jamese Blishe A Case of Conscience (Otázka svědomí), po knižním vydání (1958) oceněný cenou Hugo a v roce 1965 ještě slavnější Heinleinův román The Moon is a Harsh Mistress (Měsíc je drsná milenka), rovněž budoucího nositele ceny Hugo.

V roce 1952 se dále objevily Science Fiction Adventures, které s přetržkou od 6/54 do 11/56 vycházely do poloviny roku 1958 a které v prvním období redigoval známý Lester del Rey. Časopis přinášel, co sliboval, totiž dobrodružnou SF. Kromě del Reye v něm nejčastěji publikoval pod nejrůznějšími pseudonymy Robert Silverberg.

Labutí písní Hugo Gernsbacka by se dal nazvat jeho pokus vydávat časopis Science Fiction Plus, který se objevil na trhu v březnu 1953, ale po sedmi číslech musel být v prosinci téhož roku stažen z programu kvůli velkému finančnímu deficitu. A nepochybně proto, že Gernsbackovo pojetí SF, čtvrt století zastaralé, nemohlo v nové konkurenci obstát.

Naopak výborný byl časopis Infinity vycházející v letech 1955-1958, v jehož prvním čísle se mimo jiné objevila známá povídka A.C.Clarka The Star (Hvězda). Ze známých autorů v něm publikoval povídky Isaac Asimov a Robert Silverberg, který zde navíc vedl rubriku informací o nových knihách. Kritikou se na stránkách Infinity zabýval Damon Knight.

Satellite Science Fiction začal vycházet v říjnu 1956 a v jeho prvních pěti číslech nikdy nechybělo něco od A.C.Clarka. Snahou vydavatelů však bylo publikovat kompletní romány a to se jim do značné míry dařilo. Ze známějších zde vyšel např. román Philipa K. Dicka A Glass of Darkness (Sklenice temnoty), později knižně vydaný pod názvem The Cosmic Puppets (Kosmické loutky). Poslední číslo časopisu je z května 1959 - červnové číslo bylo sice vytištěno, ale do běžné distribuce se nedostalo a tak pro sběratele představuje vzácnou trofej.

S příchodem roku 1957 obohatil nabídku Venture Science Fiction, který vycházel do srpna 1970. Věren svému názvu zaměřoval se zejména na akční příběhy a byl specifický hlavně v tom, že přinášel ve zkrácené podobě romány, jejichž kompletní verze se objevily na knižním trhu později. Snad proto do něho přispívali hlavně méně známí autoři, ochotní tuto podmínku akceptovat.

Pod názvem Star Science Fiction Stories byly od roku 1953 vydávané SF antologie (od roku 1960 název změněn na Stellar), a v prvním čísle to byla známá Clarkova The Nine Billion Names of God (Devět miliard božích jmen) a v třetím čísle Dickova Foster, You're Dead (Zemřel jste, Fostere).

Specializovaným časopisům se začalo dařit i na jiných místech na světě. V Austrálii vznikly hned čtyři: Thrills, Inc. v roce 1950, Future Science Fiction a Popular Science Fiction v roce 1953 a Science Fiction Monthly v roce 1955. Zpočátku přinášely většinou přetisky z amerických pulpů, ale postupem času se v nich stále více prosazovali domácí autoři.

V Japonsku to byl kupodivu fanzin, který se nejvíce postaral o propagaci SF v místních podmínkách a na jehož stránkách získávali ostruhy místní, později úspěšní SF spisovatelé. Jmenoval se Uchujin (Kosmický prach) a začal vycházet v roce 1957. Profesionální se objevil až v roce 1960 pod prozaickým názvem SF Magazine, ale postavení a poslání Uchujin v nejmenším neohrozil. Naopak, publikování ve fanzinu otvíralo cestu na stránky prozinu.

V evropské části světa se v Anglii kromě zavedených New Worlds (od r. 1946) a zmíněné Science Fantasy objevil v roce 1951 ještě časopis Authentic Science Fiction. V Itálii vyšel první SF časopis v roce 1952 pod názvem Science Fantastica. Ve Francii začaly vycházet v roce 1953 časopisy Galaxie a Fiction, místní verze amerických Galaxy a The Magazine of Fantasy and Science Fiction, ale s pozměněným obsahem. Ve Švédsku to byl měsíčník Hapna! vycházející od roku 1954. V NSR vznikl v roce 1961 časopis Perry Rhodan přinášející snad nejúspěšnější, byť nejkontroverznější SF seriál vůbec.

Světová shromáždění worldcon si zachovala svou atraktivnost, ale stávala se mamutím podnikem: účast kolem 2000 fanů nebyla výjimkou a pozdější rekordy vyšplhaly k počtu téměř 6000 účastníků. Výrazným momentem v té době bylo rozhodnutí udělovat ceny fandomu za činnost v žánru SF. Otcovství myšlenky se připisuje fanu Halu Lynchovi, který navrhl - nepochybně podle vzoru filmových Oskarů - ceny Hugo na počest Hugo Gernsbacka. První ceny Hugo byly uděleny na 13. světovém shromáždění worldcon ve Filadelfii v roce 1953. Cenu za román si tehdy odnesl Alfred Bester za The Demolished Man (Zničený muž, slovensky 1987), jako nejvýraznější osobnost fandomu byl oceněn F.J. Ackerman, ceny za ilustrace: V.Finlay (doprovodné ilustrace) a E.Emshwiller spolu s H.Bokem (první strany obálek časopisů nebo knih), za literaturu faktu byl vyhodnocen W.Ley, za nejslibnějšího nového autora SF byl vybrán P.J.Farmer a z ceny za proziny se mohly těšit hned dva časopisy: Galaxy a Astounding Science Fiction. V letech 1954 a 1957 bylo od udělování cen upuštěno, ale s touto výjimkou se od roku 1953 udělují každoročně a to za literaturu a jinou činnost v žánru v předcházejícím kalendářním roce - vypsané kategorie se mohou rok od roku měnit a také se mění, byť ne podstatně. V oblasti literatury fikce se od roku 1973 ustálilo členění: román - novela - noveleta - krátká povídka.

Navzdory svému označení se "světové" shromáždění worldcon konalo vždy na americké půdě, teprve až v roce 1957 se poprvé dostalo za oceán, a to do Anglie (americký fandom tehdy snad ze zlomyslnosti kolegům ze zámoří s cenami Hugo nepomohl), ale většina z nich se dosud odehrává v USA. Pro upřesnění uvádím, že první worldcon se konal v New Yorku v roce 1939, i když primát za uspořádání takového setkání fanů drží anglický Leeds (1937).

V Anglii na tento svůj primát navázali až v roce 1951, kdy bylo uspořádáno národní setkání fanů pod názvem Eastercon, které se udrželo do dnešním dnů.

Myšlenka na uspořádání národních setkání se v té době rozšířila i do Austrálie, kde od roku 1952 se taková setkání konají každoročně kromě roku, kdy se tam přestěhuje worldcon. Na nich australský fandom uděluje svou cenu Ditmar (od roku 1969). V Japonsku se fandom setkává od roku 1962. A jen na okraj: mezinárodní setkání evropského fandomu Eurocon mají mladší tradici, a to až od roku 1971.

Léta, která jsem z nedostatku nápaditosti nazval tučná, přinesla i nová jména na stránky SF časopisů a knih. Povšimněme si alespoň některých z nich, patřících dnes už tak říkajíc klasikům, kteří v té době začali publikovat, a něčeho z toho, k čemu se tehdy vázala.

Harry Harrison (1925) začal sice svou kariéru jako profesionální ilustrátor comics, ale brzy to zkusil s psaním SF. Jeho první povídka se objevila v roce 1951 na stránkách Worlds Beyond, které mimochodem ilustroval a jmenovala se Rock Diver (Podzemní potápěč). Brzy následovaly další a zanedlouho přišla jeho spolupráce s J.W.Campbellem. V letech 1957-1960 vycházel v Astounding Science Fiction na pokračování jeho známý román The Stainless Steel Rat (Krysa z nerez oceli), první z příběhu o zločinci mezihvězdného formátu Slippery Jimu Di-Grizovi, který se později stává ochráncem pořádku, i když s občasným zakolísáním, a dokonce zachrání lidskou civilizaci. V té době napsal Harrison rovněž řadu povídek na robotovské téma, které později vyšly ve sbírce The War with Robots (Válka s roboty, 1962), a román Deathworld 1 (První planeta smrti, 1960), první ze tří dobrodružství profesionálního hráče a dobrodruha Jasona dinAlta na třech různých nehostinných planetách. Harrison je velmi plodný, píše akční SF a hlavně formou románů.

Philip Kendred Dick (1928-1982) patří k nejuznávanějším osobnostem novodobé generace SF autorů. Jeho první povídka Beyond Lies the Wub (Tam dál leží Wub) mu vyšla v roce 1952 v časopise Planet Stories. Ve svých příbězích se zabýval nejrůznějšími tématy. Nejlepší z jeho ironizujících povídek vyšly ve sbírce A Handful of Darkness (Trocha temna, 1955). Současně se objevil jeho první román Solar Lottery (Sluneční loterie, 1955) dějově zasazený do fiktivní společnosti, v níž jsou společenské funkce a jiné vymoženosti přidělovány podle toho, kdo co z toho vyhraje v loterii. Utopické téma uplatnil rovněž v příběhu The World Jones Made (Svět, který vytvořil Jones, 1956), který je o vůdci společnosti schopném vidět jeden rok do budoucnosti. Dalším známým románem z tohoto období je Time out of Joint (Vykloubený čas, 1959), o člověku žijícím v izolované enklávě uprostřed společnosti mučené válkou. K jeho nejznámějším románům patří nepochybně The Man in the High Castle (Muž z vysokého zámku, 1962) na téma alternativní historie, v němž se vypráví o tom, jak by to v USA vypadalo, kdyby je v druhé světové válce dobyly státy Osy. Román dostal v roce 1963 cenu Hugo.

Frank Herbert (1920-1986), člověk mnoha profesí a zájmů, začal publikovat SF v roce 1952. Jeho první povídku Looking for something (Hledání něčeho) přinesl časopis Startling Stories. Psaní SF se však zpočátku příliš nevěnoval, do roku 1963 napsal necelých dvacet povídek a jeden román - to teprve až úspěch Duny ho podnítil k intenzivnímu psaní. Jeho první román se jmenoval The Dragon in the Sea (Drak v moři, 1956), zasazený do 21. století a vyprávějící napínavý příběh o pátrání po sabotérovi na palubě ponorky.

Robert Sheckley (1928) je uznávaným mistrem humorných až výstředních příběhů psaných živým, čtivým jazykem. První povídka Final Examination (Konečná zkouška) mu vyšla v roce 1952 v Imagination, ale později psal hlavně pro časopis Galaxy, pro který se jeho styl hodil nejlíp. V roce 1954 vyšla první sbírka jeho povídek pod názvem Untouched by Human Hands (Nedotčeno lidskýma rukama), zahrnující i u nás dobře známou povídku Seventh Victim (Sedmá oběť), později zfilmovanou, o absurdní společnosti, v níž je možno si koupit licenci na právo zabíjet s možností být zabit někým jiným, kdo má zakoupené stejné právo. Další sbírky povídek následovaly v rychlém sledu. První román mu vyšel v roce 1958 pod názvem Immortality Delivered (Doručená nesmrtelnost), v němž hrdina, který zahynul při automobilové nehodě, je vzkříšen za 150 let ve společnosti, kde je možné vše nemožné, včetně života po smrti. Uvádí se, že Sheckley je silnější a působivější v kratších útvarech než v románech, jelikož jeho typický styl se na větším prostoru zřeďuje.

Kurt Vonnegut Jr. (1922) patří k nejpřekládanějším americkým autorům u nás. Osobně se od žánru SF distancuje, ale většina z toho, co napsal, do této kategorie spadá. Povídky začal publikovat v roce 1950, z nichž ta první se jmenovala Report on the Barnhouse Effect (Zpráva o Barnhousově efektu) a je z rodu SF, ale byla otištěna v časopise Collier's. Ve specializovaném SF časopise (Galaxy) se objevil až v roce 1953 s povídkou Unready to Wear (Nezpůsobilé k okamžitému použití). Jeho prvním románem je Player Piano (Mechanické piano, česky 1979) z roku 1952, v němž se popisuje budoucí průmyslová společnost a lidé žijící bez cíle. I jeho další román The Sirens of Titan (Sirény z Titanu, česky 1985) byl u nás přeložen. Nepříjemné Vonnegutovy zážitky z války, kdy byl Němci zajat a jako vězeň přežil děsivé bombardování Drážďan, se odrážejí v jeho pozdějším románě Slaughterhouse Five (Jatka č. 5, česky 1973).

Robert Silverberg (1936) určitě splnil to, co se od něho očekávalo, když v roce 1956 přebíral cenu Hugo za nejslibnějšího nového autora SF. Patří k nejplodnějším autorům vůbec, a také k nejbohatším, přičemž úroveň toho, co napsal, je standardně velmi dobrá. Uvádí se, že za období necelých dvaceti let (do roku 1977) napsal více než 70 SF románů, zhruba 60 knih z jiných oblastí, přes 200 nesebraných povídek a nezjistitelné množství různých článků pro nejrůznější časopisy. Kromě toho za stejné období vydal přes 40 antologií.

Silverberg vstoupil na SF scénu ještě za svého studia povídkou Gordon Planet (Planeta Gordon), která vyšla v roce 1954 v časopise Nebula. Jeho první román se jmenoval Revolt on Alpha C (Revolta na Alfě C, 1955) a byl určen pro mládež. V krátkém sledu brzy následovaly další romány: Master of Life and Death (Pán života a smrti, 1957) o politickém řešení problému přelidnění, The 13th Immortal (Třináctý nesmrtelný, 1957) o pokusech renovovat zdevastovanou Zemi, Invaders from Earth (Vetřelci ze Země, 1958) o politické korupci v souvislosti s kolonizací Ganymedu a mnohé další.

Všichni výše uvedení autoři jsou amerického původu. Zmiňme se ještě o třech Angličanech.

První z nich, Brian Wilson Aldiss (1925), zahájil svou nadmíru úspěšnou dráhu v žánru povídkou Criminal Record (Trestní záznam), kterou v roce 1954 otiskl časopis Science Fantasy. Ale snad ještě víc Aldisse povzbudilo, když v následujícím roce obsadil druhé místo v soutěži o SF povídku, kterou vypsaly noviny Observer. A tak první sbírka jeho povídek Space, Time and Nathaniel (Kosmický prostor, čas a Natanael) mohla vyjít už v roce 1957 a obsahovat řadu vynikajících příběhů, většinou pochmurné, zádumčivé nálady. V následujícím roce 1958 vydal Aldiss svůj první, i u nás dobře známý román Non-Stop (Non-stop, česky 1979), který ho rázem vynesl na nebe ze SF hvězd. Jeho další dva romány jsou tematicky zaměřeny na vykořisťování Země mimozemšťany: Vanguard from Alpha (Předvoj z Alfy, 1959) a Bow Down to Nul (Pokloň se Nulitům, 1960). V románě The Primal Urge (Prvotní nutkání, 1961) zpracovává humorným způsobem otázky sexu v budoucnosti.

Aldiss je autorem mnoha teoretických a historických úvah o SF - pro naše Áefko jsme převzali jeho názor, že SF lze oprávněně datovat od vzniku románu Mary Shelleyové Frankenstein: or The Modern Prometheus (1818) a to znamená, že SF slaví letos svoje 170. narozeniny.

Robert Shaw (1931) byl už od raného mládí nadšeným fanem a pravidelně se účastnil všech akcí fandomu. Psát začal počátkem 50.let, ale jeho povídku Aspect mu otiskl až v roce 1954 americký časopis Nebula. V průběhu následujících let napsal a publikoval několik povídek, nijak významných. Jeho hvězda měla teprve vyjít o dvě desetiletí později.

James Graham Ballard (1930) má na mládí dost trpkých a nepříjemných vzpomínek (pobyt v japonském zajateckém táboře během války, nedostudování po válce) a snad proto, když začal psát SF, byla to SF katastrofická, ať už na úrovni jednotlivce nebo celé planety a takovou v jeho příbězích zůstala. Začal publikovat v roce 1956, kdy mu vyšly současně dvě povídky: Escapement (Únik) v New Worlds a Prima Belladona ve Science Fantasy. Jeho první povídky vyšly ve sbírkách The Voices of Time (Hlasy času, 1962) a Billenium (1962). V té době vydal také první román The Wind from Nowhere (Vítr odnikud, 1962) popisující zánik naší civilizace vlivem neustále sílícího větru, jehož rychlost vzroste až na 160 km/h.

V reálném životě přinesla padesátá léta realizaci toho, co se na stránkách SF objevovalo už dávno jako samozřejmost, ale co překvapilo celý svět a příznivce SF přivedlo do nadšení. Není obtížné uhodnout, že tou vpravdě senzační událostí bylo vypuštění první umělé družice Země, známého Sputnika 1, který se vznesl ze sovětského kosmodromu Bajkonur dne 4.10.1957 do kosmického prostoru, aby obletěl celou Zemi. A to i tehdy málokdo tušil, že za necelých pět let později (12.4.1961) obletí Zemi první člověk, J.A.Gagarin.

Pro žánr měly sovětské úspěchy při pronikání do kosmu nepochybně velký význam v tom, že povzbudily rozvoj sovětské fantastiky a přivedly k ní nové autory a zájemce. Ale to už by byla zvláštní kapitola.