Nová vlna PDF Tisk Email
Světová
Napsal uživatel Jindřich Smékal   
Je obtížné rekonstruovat přesně, z čeho se Nová vlna zrodila, aniž by člověk nezjednodušoval, ale všechno z historie je určitým zjednodušením rozmanitých stavů skutečnosti. A tak stačí říct jen to, že v žánru došlo k určitým změnám, které nezůstaly bez povšimnutí vydavatelů a kritiků, alespoň některých. Tyto změny měly více podob, ale obecně je možné je charakterizovat dvěma aspekty - novým literárním projevem a novým společenským vědomím. Literární projev se týkal hlavně záměrného experimentování ve stylu, ve využívání jazyka a ve vypravěčské technice. Společenské vědomí se odráželo v zájmu o politiku a životní způsob, zpravidla z radikálního hlediska.

O zrod Nové vlny se postarala v Anglii skupina, která se zformovala kolem časopisu New Worlds (Nové světy) za redigování Michaela Moorcocka.

Co do významu byl Moorcockův vstup do New Worlds na jaře 1964 srovnatelný s Campbellovým nástupem do Astounding SF. A lze dodat, že Moorcockův rozchod s minulostí byl úplnější a radikálnější, než si kdokoliv v té chvíli uvědomoval.

K uskutečnění svého záměru si Moorcock hned od počátku vzal na pomoc spisovatele, jehož práce již v dřívějších číslech New Worlds byly přinejmenším nekonvenční a staly se středem toho, co Moorcock měl zájem prosadit jako nové hnutí. Ten spisovatel se jmenoval James Graham Ballard (1930) - a Brian Aldiss popisuje ten úplný začátek takto:

"První číslo časopisu New Worlds, vydané za Moorcockova šéfredaktorování v létě 1964, obsahovala dvoudílný Ballardův seriál a Ballardův článek o Williamu Burroughsovi, v němž se říká: "V The Naked Lunch (Jednoduchý oběd) porovnává Burroughs organizovanou společnost s jiným protipólem, neviditelnou společností narkomanů. Jeho implicitním závěrem je to, že se obě od sebe příliš neodlišují, určitě ne v místech, kde se setkávají nejtěsněji - ve věznicích a psychiatrických zařízeních...".

Byla to právě tato extremní místa, kam Ballard instinktivně směřoval k pólům mentální nedostupnosti, kde se normální a abnormální setkává na neutrální půdě odvracející zlo.

"Odvracení zla" je kouzlo nebo náboženské umění pro odrážení zla šarmem, zaříkáváním nebo rituálem. Ať už to bylo to, oč Ballardovi šlo, nebo ne, jeho fikce je vyloženě fikcí extrému, v nichž je hrůza běžným mediem.

Ballard je úspěšnější v kratších formách než v románech, a jeho kratší formy se vyvíjely po linii od surrealistických až po hutné příběhy, v nichž zápletku a charakterizování nahrazují koláže hrůzné představivosti. Lze si položit otázku, zda tohle SF vůbec je, když se zde spojují rysy práce Burroughse a Borgese, spisovatelů, kteří se většinou mezi autory SF nezařazují. Je však skutečností, že hranice mezi SF a tím, čemu se tak hezky česky říká mainstream, je stále pomyslnější. A jednou z hlavních funkci Nové vlny, podle Moorcockových představ, bylo touto hranicí otřást.

A že to nebylo nijak lehké, dokumentuje zacházení s Ballardovou The Atrocity Exhibition (Výstava ukrutností) v USA. Ve formě románu - jako povídka vyšla v New Worlds, č. 166, v září 1966, mimochodem, v tomto čísle se tak poprvé objevila Moorcockova slavná povídka Behold the Man - Ejhle, člověk - tedy v románové formě byla Výstava v nakladatelství Doubleday sice vytištěna, ale před vlastní distribucí zešrotována. Později ji vzalo a hned odmítlo nakladatelství Dutton, a tak až v roce 1972 ji vydal Grove Press pod názvem Love and Napalm: Export U.S.A. (Láska a napalm: vyvoz USA) s předmluvou W.Burroughse.

Mezi zajímavé paradoxy Nové vlny patří fakt, že práce jejího zakladatele M.Moorcocka (1939) a křtitelky Judith Merrilové nejsou nijak avantgardní. Merrilová přinesla ve své fikci feministické podhoubí, ale jeho formu a obsah lze jen stěží označit za příslib něčeho radikálnějšího - byla to však její práce jako kritičky, která propůjčila údernost Moorcockově nadšení. Samotný Moorcock je nejlépe znám za práce v oblasti "meč a čarodějnictví", kterou lze sotva považovat za SF. To, co propůjčuje atmosféru Nové vlny Moorcockovým ságám o heroických činech Elrica Melnibone a Doriana Hawkmoona, je určitá neupřímnost. Hrdinové se neustále pohybují na okraji sebeparodování. Pokud se vůbec něco prolíná Moorcockovou fikcí, je to právě parodie nebo něco jako parodie, ale jemnější a hravější. Pro ilustraci si lze povšimnout dvou z jeho prací.

Začátek trilogie The Dancers at the End of time (Tanečníci na konci času) je kronikou konce vesmíru. Avšak na rozdíl od apokalyptického vyprávění, které s tímto motivem v tradiční SF spojujeme, je Moorcockovo podání lehké a zábavné. Jeho konec světa je prostě anglickým koncem století, extrapolovaným světem hejsků a drahoušků, životem plným radosti.

Dalším Moorcockovým výpadem je kouzelný Warlord of the Air (Válečný lord vzduchu, 1971). Je to vlastně rukopis, údajně sepsaný Moorcockovým dědečkem, který se v roce 1903 setkal s člověkem vyslaným do budoucnosti, do roku 1973, z níž se vrátil. Tento cestovatel v čase však nenavštívil náš rok 1973, ale rok 1973, jemuž nepředcházelo vítězství Velké říjnové socialistické revoluce a kdy nejrychlejší dopravou mezi kontinenty byly vzducholodě a světu dosud dominovalo britské impérium. Ve svých dobrodružstvích se cestovatel v čase setkal s mnoha lidmi, jejichž jména jsou nám známa, a prováděl věci, které nám mohou připadat jako silně nepřístojné. Setkal se například s chrabrým kapitánem vzducholodě Korzeniewskim (skutečné jméno Josepha Conrada), vztekavým vedoucím skautu Ronnie Reaganem a příjemným londýnským policajtem Michaelem Jaggerem. Kniha je psána ve stylu Conana Doyla, tedy stylem trochu staromódním a strnulým, ale výborným z hlediska napodobení způsobu, jakým mohli dřívější spisovatelé psát, a okořeněnými ironickými poznámkami k naši současnosti.

Samotný Moorcock však jako spisovatel SF progresivní není, ale měl k dispozici jiné, kteří mu do Nové vlny novost dodali, zejména Briana Aldisse.

B.Aldiss (1925) začal psát SF zhruba v polovině padesátých let a jeho první práce jsou zřetelně ovlivněny velikány z Astounding, hlavně R.A.Heinleinem. Vždyť už jeho první román Non-Stop (1958) je nepokrytě ovlivněn Heinleinovým Orphans of the Sky (Sirotci oblohy, 1941), i když dané téma zpracovává brilantnějším způsobem.

Pro New Worlds psal Aldiss již za editorské činnosti Teda Carnella, ale teprve až když se časopisu ujal Moorcock, mohl se se svými avantgardními experimenty ve fikci prosadit. John Brunner tyto pokusy charakterizoval jako "cvičení ve stylu Evelyny Waughové, Robbe-Griletta a bůhvíkoho ještě", a mezi ty bůhvíkdo ještě patří nepochybně James Joyce. Aldissovo klíčové dílo Barefoot in the Head (Bosonoh v hlavě, 1969), založené na povídkách o tom, jak svět prošel válkou, při níž se používaly halucinogeny, přejímá Joycův styl téměř beze zbytku. Je to právě toto splynutí s Joycovým stylem jako důsledek Aldissovy snahy o literárnost, které posunulo SF do nových oblastí, dál od fandomu, k širší čtenářské obci.

Obdobně je tomu u Johna Brunnera (1934), který si osvojil techniku Dos Passose, i když ji přizpůsobil svému účelu, jak je zřejmé z jeho Stand on Zanzibar (Postav se na Zanzibar, 1968), tematicky se zabývající problémem přelidnění. Brunner se sice zpravidla nepovažuje za oficiální postavu Nové vlny, avšak přispěl k ní víc než mnohý jiný, o kom se v souvislosti s ní hovoří, a to hlavně sociálním vědomím, které v jeho nejlepších pracech znamená v žánru novost.

Na druhé straně oceánu, v Americe, se Nová vlna přelila, aniž ji tam tak říkali, aspoň zpočátku, ale ovlivnila řadu autorů, ať už si to přiznávali nebo ne - jmenujme jen některé z nich.

Harry Harrison (1925) napsal několik výborných věcí v literárním duchu Moorcocka, například Tunnel Through Deeps (Tunel hloubkami, 1972), viktoriánský příběh o alternativní současnosti, důsledku toho, že Američané v revoluci neuspěli a britské kolonie na americkém kontinentě zůstaly britskými koloniemi. V jiné napodobenině pod názvem Bill the Galactic Hero (Bill, galaktický hrdina, 1965) zábavně paroduje slavný román R.A.Heinleina Starship Troopers (Hvězdná pěchota, 1965).

Norman Spinrad (1940) je hlavně známý prostřednictvím svých dvou velice rozdílných románů, z nichž jeden je parodií v duchu Nové vlny a druhý čistokrevnou prózou beatniků, jakou by napsal třeba Tom Wolfe nebo Hunter Thompson. The Iron Dream (Železný sen, 1972) je Spinradovou prezentací fiktivní knihy Lords of Swastika, která obdržela v roce 1955, po smrti svého autora, cenu Hugo. Tím autorem, který se tak významné pocty nedočkal, je nějaký Adolf Hitler, "který se krátce zapletl do radikální politiky v Mnichově, ale pak musel v roce 1919 emigrovat do New Yorku." Za tohoto alternativního předpokladu nám Spinrad v Železném snu předvádí, jaký druh fantazie o moci by snad Hitler psal, kdyby opravdu do Ameriky emigroval a stal se spisovatelem a nikoli vůdcem Třetí říše. V románě Bug Jack Barron (Naserte Jacka Barrona, 1969) provedl Spinrad úplně něco jiného: nabídl realisticky obraz blízké budoucnosti, kdy se dřívější radikální televizní osobnost dostane do boje na život a na smrt s bohatým manipulátorem politiky a politiků. Kniha je psána vulgárním jazykem a nešetří se v ní sexem, a když se formou seriálu objevila na stránkách New Worlds, vyvolala rozhořčenou debatu dokonce v dolní sněmovně anglického parlamentu.

V Americe se rebelantství Nové vlny prosazovala hlavně díky úsilí Harlana Ellisona (1934), jehož vlastní fikce není v teto souvislosti tak důležitá jako jeho antologie - zejména Dangerous Visions (Nebezpečné vize, 1967) a Again, Dangerous Visions (Znovu nebezpečné vize, 1972). Za další hlavní postavy Nové vlny lze zde považovat Rogera Zelaznyho, Samuela R. Delanyho, Thomase M.Dische, Joannu Russovou a snad i Philipa J.Farmera.

Pro R.Zelaznyho (1937) je charakteristická péče o zdravý jazyk a záliba v převypravování starých mýtů novou formou. Obojí se harmonicky snoubí v románě Lord of Light (Pán světla, 1967), v němž lidé zosobňují božstva hinduistického panteonu, ovšem na jiné planetě než na Zemi a za pomoci vyspělé techniky. Silná tendence k psaní příběhů typu "meč a čarodějnictví" se odráží v seriálu knih o Avalonu, alternativním vesmíru kouzel a zámků, k němuž je z našeho světa přístup a který do značné míry připomíná Olymp.

Podobnou zálibu o příběhy typu "meč a čarodějnictví" a ještě větší starostlivost o dobrý literární styl má Američan černé pleti J.R.Delany (1942), jak dokazuje hned jeho první román, vlastně hned tři romány z roku 1964, které vyšly později formou trilogie Fall of the Towers (Pád věží, 1970). Avšak hned v románě Babel-17 (Babylón-17, 1966) přinesl do žánru něco zcela nového - příběh založený na lingvistice a neverbální komunikaci. I když je to vyloženě dobrodružný příběh, zasazený do exotické dekorace v Besterově duchu, dominantní zůstává řeč, lidská, mimozemská i počítačová, jako hlavní prvek k odvrácení možné invaze z vesmíru. A ústřední postavou je Rydra Wongová, básnířka a luštitelka záhadných kryptogramů, k níž Delany našel předlohu ve své vlastní manželce, která psala poezii. Rozhodně pozoruhodnější, byť co do ohlasu rozporuplnější, je jeho Dhalgren (1975), na 900 stran čtení naplněného syrovostí, sexem a násilím, ale i poezií z velkoměsta zničeného atomovou válkou. Je to však hlavně příběh o lidských vztazích. A příběh na pomyslné hranici mezi SF - a něčím jiným. A velký experiment, který staví Delanyho snad mimo každou vlnu a který naznačuje, že Delany je snad vlnou sám o sobě.

T.W.Disch (1940) je s Novou vlnou spřízněn už jen tím, že často publikoval na stránkách New Worlds. Jeho první práce, Camp Concentration (Koncentrační tábor, 1968), vycházela v New Worlds na pokračování. Je to příběh vyprávěný deníkovou formou o pokusech prováděných na vězních, jimž byla podávána droga zvyšující inteligenci - a současně přinášející blízkou smrt. Avšak současně je to úvaha o ceně lidského života v přetechnizované civilizaci. Z příběhů sepsaných do románové formy na základě televizního seriálu The Prisoner (Vězeň, 1969) vystupuje otázka svobody jednotlivce rozhodovat o sobě ve společnosti svázané pravidly a disponující aparátem tuto volnost volně regulovat.

Obdobně neutěšený obraz nabízí jeho román 334 (1972), sestavený z příběhů zobrazujících městský život ke konci našeho století v New Yorku. Dischova próza není optimistická, ale upřimná a varující. Uvádí se, že Disch je snad nejváženější, ale pravděpodobně nejméně čtený autor v žánru.

J.Russova (1937) přinesla do Nové vlny hlavně svůj radikální feministický postoj a velice živý až prudký a odvážný sloh, za který - jak sama říká - děkuje hlavně V.Nabokovi. Její první román Picnic on Paradise (Piknik na planetě Ráj, 1968) je šňůrou volně spojených příběhů ženy jménem Alyx, kterou autorka staví do situací, kdy se žena musí sama vypořádat se svým okolím. Nejradikálněji svůj feministický postoj vyjádřila Russová v románě The Female Man (Ženský muž, 1975), v němž na několika ženských postavách, nacházejících se v různém prostředí, ukazuje, jak žena žije a jak by žít mohla. Protipólem Země je zde utopická planeta Whileaway. Z románu to přímo čiší rozhněvaností, která je však neuvěřitelně přesvědčivá.

Poněkud rozporné místo zaujímá P.J.Farmer (1918), alespoň v tom, co se mu připisuje za příspěvek Nové vlně a co lze nazvat kukaččí princip, tedy kladeni literárních vajíček do hnízd jiných autorů. V tomto smyslu byl parádním kouskem jeho román Venus on the Half-Shell (Venuše na pololastuře, 1975), který předstírá, že jeho autorem je Kilgore Trout, fiktivní spisovatel SF, jehož si vymyslel Kurt Vonnegut. Farmer se snažil dokonce napodobit Vonnegutův styl - ale s nevalným úspěchem. Je totiž obtížné napodobit duchaplný styl, když napodobitel nemá tolik duchaplnosti jako napodobovaný. Román měl neobyčejný obchodní úspěch, který nijak nesnižuje skutečnost, že v mnoha obchodech jej prodávali jako Vonneguta a mnoho kupujících jej jako takový koupilo. O Vonnegutovi se říká, že prohlásil, že tu věc nedokázal přečíst do konce. S tímto principem slavil Farmer celkem úspěchy. Z nich asi největší měl v podobě románu Lord Tyger (1970). Je to vyprávění o pokusu fanatického obdivovatele Edgara R.Burroughse opakovat ve skutečnosti příběh o Tarzanovi. Unese dítě jednoho anglického lorda a snaží se ho vychovat u opic, ale zjistí, že se dítě nenaučilo vůbec žádnou řeč - tak alou zpátky k tabuli. Pak unese dalšího lordečka, kterého nechá vychovat v džungli cirkusovými trpaslíky, kteří předstírají, že jsou opicemi. Takto vyšlechtěný Tarzan prožije řadu veselých příhod a nakonec se stane sexuální metlou džungle.

V čem byla vlastně Nová vlna nová? Měla nějaký program, který by ji charakterizoval jako hnutí? K odpovědi na druhou otázku můžeme použít Spinradův názor, že chápat Novou vlnu jako programové hnutí by znamenalo něco jako hovořit o dobře organizované anarchii. Výše uvedené příklady to více či méně potvrzují, ale současně naznačují i něco dalšího, že totiž v nejširším slova smyslu představuje Nová vlna pokusy o nalezení jazyka a sociální perspektivy pro SF pokusy, při nichž dominovalo úsilí využít literární nástroje renomovaných spisovatelů mainstreamu a parodie či parafráze starších mistrů - a také bourat pomyslné hranice svazující SF do konvencí. Prostě, pro SF to představovalo stimulující a vzrušující období, plné odvážných snah poznamenaných různým stupněm úspěšnosti.