Když se řekne... československý fandom (1) PDF Tisk Email
Domácí
Napsal uživatel Petr Holan   

Karel Čapek je všeobecně uznáván jako jeden z autorských pilířů sci-fi literatury a literatury vůbec. Přesto jeho tvorba - na rozdíl od aktivit Hugo Gernsbacka - nevedla ke vzniku národního fandomu. Jeho hlavním zájmem a cílem totiž byl „malý člověk“, nikoliv geniální vynálezce, nikoliv velký politik nebo velký vojevůdce, ale prostý, obyčejný člověk, jeho každodenní život, starosti a radosti. Nezajímaly ho možnosti změn – přesněji řečeno, byl názoru, že všechny takové změny se nepříznivě dotknou „malého člověka“, a že tedy je lépe tyto změny nerealizovat. Tak vyznívají závěry jeho hlavních SF děl – Helena Gloryová ničí recept na výrobu Robotů, v Továrně na Absolutno je rozbit poslední „karburátor“, recept na nesmrtelnost mizí v ohni (Věc Makropulos). Oslovoval lidi úplně jiného charakteru a založení, než jsou ti ve fandomu. Byl velice dotčen, když na R.U.R. byly kritikou i diváky vyzdvihovány postavy Robotů, zatímco on se soustředil na osud Lidstva. Ale to, že Čapkovým krédem byl „malý člověk“ a stabilita jeho životních jistot, mu nezabránilo v geniálním vykreslení konfliktu člověka a techniky, člověka a společenských dějů. Tím zaujal nezastupitelné místo v galerii autorů SF.

Řada jiných českých a slovenských autorů slouží obvykle jen k vyplňování sběratelských seznamů. Jejich díla však ve své době neměla větší vliv a dopad na čtenáře. Výjimku tvoří snad jen J. M. Troska, jehož klíčové dílo, trilogie Kapitán Nemo (od 1939; navazuje trilogie Zápas s nebem, od 1940), vznikalo v kritickém období nástupu a rozvoje fašismu. Úspěch obnoveného vydání Troskova díla z přelomu šedesátých a sedmdesátých let svědčí o skutečnosti, že i přes značnou naivitu příběhu i faktografie dokázalo jeho dílo zaujmout mladé čtenáře.

Prvním beletristickým dílem Františka Běhounka byla reflexe jeho putování vzducholodi Italia k severnímu pólu a následného boje o záchranu života (Trosečníci na kře ledové, 1928). Této literární zkušenosti využil později, když se snažil čtenářům předat své vnímání vědy a jejího místa v našem životě (např. Případ profesora Hrona 1947, přeprac. Dům zelených přízraků 1968; Akce L, 1956; Robinsoni vesmíru, 1958; Projekt Scavenger, 1961). Spolu s Vladimírem Babulou (trilogie Signály z vesmíru, Planeta tří sluncí, Přátelé z Hadonoše, čas. 1954 - 1956; souborně Oceánem světelných roků, 1963 - upraveno) patří k významným představitelům naší technické anticipační SF. Ještě bychom snad měli připomenout Čestmíra Vejdělka (Návrat z ráje, 1961) a Ivana Foustku (Vzpoura proti času, 1965). A Josefa Nesvadbu (Tarzanova smrt, 1961, Einsteinův mozek, 1960, filmy Zabil jsem Einsteina, pánové, 1969, Pane, vy jste vdova, 1970 aj.), který je stále jediným moderním autorem naší SF, překládaným a uznávaným doslova po celém světě.

O popularitu sci-fi u nás se zasloužil i časopis Věda a technika mládeži, když v roce 1962 spolu s bratrskými (nebo sesterskými?) časopisy v SSSR, Maďarsku, Rumunsku, Polsku, NDR a Bulharsku vyhlásil soutěž o nejlepší vědeckofantastickou povídku. Mezi vítězi našeho "národního" (= českého + slovenského) kola byli i Václav Kajdoš, Josef Pecinovský, Josef Koenigsmark a Jaromír Šavrda.

V šedesátých letech se na knižních pultech objevila řada významných překladů. Opatrná cenzurní politika měla dvě stránky stejně jako každá mince - výběr autorů i děl byl omezen, na druhé straně podíl těch kvalitních byl výrazně větší, než tomu bylo ve světě. Někteří špičkoví autoři ovšem z pochopitelných důvodů na našich knižních pultech zcela chyběli.

Skutečný zájem o sci-fi u nás ale probudil autor, který byl od počátku do konce kontroverzní - Ludvík Souček, tvůrčí sopka chrlící sci-fi stejně tak, jako dänikenovštiny či knížky o fotografii. Člověk nepřehlédnutelný nejenom svojí postavou, ale i tvorbou, člověk provokující, člověk nezapomenutelný. Sci-fi trilogií Cesta slepých ptáků (Cesta slepých ptáků, Runa rider, Sluneční jezero, 1964-68) a záhadologickou sérií (Velké otazníky, Nebeské detektivky, senzace a záhady, Tušení stínu, Tušení souvislostí, 1967-78) vyprovokoval u čtenářů do té doby nebývalý zájem o vše, co se nějakým způsobem týkalo vědy a techniky, ale i mimozemských civilizací či paranormálních jevů.

Zdálo by se, že v šedesátých letech u nás byly dobré podmínky pro vznik a rozvoj fandomu. V té době jsem patřil k velice horlivým čtenářům veškeré SF, která u nás vycházela nebo byla dostupná v knihovnách, ale nepamatuji se, že bych sám pocítil potřebu se dát s někým dohromady nebo že bych se setkal s nějakou sdružovací aktivitou.

Proč tehdy fandom nevznikl? Vždyť Cesta slepých ptáků byl bestseller, kniha na hranici mystifikace, využívající motivy Julese Vernea, kosmických cest, létajících talířů, radioaktivity a dalšího SF haraburdí. Nadšeně jsme vítali kosmonauty vracející se z oběžné dráhy, drželi jsme palce posádce Apolla 11. Jenže jediný historicky podložený pokus o vznik fandomu z té doby, ustavení Klubu Julese Vernea, skončil neúspěšně, možná kvůli poměrně pozdnímu datu vzniku (1969).

O důvodech, proč tehdejší doba u nás nebyla zralá pro vznik fandomu, píše velmi fundovaně Ondřej Neff ve studii Pět etap české fantastiky (in: Ivan Adamovič, Slovník české literární fantastiky a science-fiction, 1995):
Společenská objednávka futurologické propagandy, jež byla fantastice {režimem} svěřena, byla naplněna jen v rané fázi. Autoři přešli ke spekulaci na ideologii nezávislé, v krajních případech ke spekulaci kritické. ... Základní problém této etapy nevidím však ani tolik kvalitativní, jako kvantitativní. Knih žánru science-fiction nikdy nevycházelo dost, aby čtenářská veřejnost byla pod ustavičným tlakem a její pozornost se udržela kvalitní nabídkou.
V této etapě tudíž nelze hovořit o vzniku specifické subkultury.