První století po Frankensteinovi PDF Tisk Email
Světová
Napsal uživatel Jindřich Smékal   
„Pod pojmem scientifiction mám na mysli to, co psali Poe, Verne a Wells.“ H. Gernsback

V první části jsme opustili Mary Shelleyovou, když jsme si řekli trochu obsáhleji o ní samotné a o jejím Viktoru Frankensteinovi, kterému jeho vlastní výtvor, bezejmenný net vor, ukradl v povědomí většiny lidí jeho vlastní jméno. Na tomto místě mi dovolte jen připomenout rok prvního vydání Frankensteina: 1818 n. l. A pak ještě to, že od té doby muselo uplynout zhruba celé století, než SF dostala křestní list se svým nynějším jménem.

Za tu dobu se ve vývoji civilizace odehrálo ve vědeckotechnické oblasti skutečně mnoho. Bylo to století, během něhož se do historie zapsala jména - bráno čistě namátkou - Pasteur, Daimler, Darwin, Faraday, Edison, Tesla a Einstein a zrodily se parní lokomotivy, elektrárny, průmyslová výroba, železnice, fotografie, automobily... a člověk se vypravil k nebi, nejdřív v balónech a později v okřídlených strojích těžších než vzduch.

Všechny tyto události nemohly než otřást předchozími světonázory a odrážet se ve vědomí člověka a jeho prostřednictvím v literatuře.

Příklad Mary Shelleyové však ještě dlouho nenašel následovníky. Z další v řadě na cestě SF se nejčastěji uvádí až Edgar Allan POE (1809-1849). Tento Američan s irskou krví po předcích je nejlépe znám jako nejvýznamnější básník pozdního romantismu a autor povídek, které mají vyvolávat stísněnost a hrůzu, dále se mu připisuje otcovství detektivního románu. Je zajímavé, že genialitu jeho literárního díla ihned pochopila a ocenila kulturní Evropa, zatímco jeho rodná, puritánská vlast h o ještě dlouho po jeho smrti považovala pouze za výstředníka a "zhýralého, cynického bohéma, který psal, co mu kázal alkohol."

Pokud jde o SF, Poeův příspěvek se obecně považuje za víc než významný, a to spíš z hlediska přístupu a literárního ztvárnění než v tématice samotné. Jeho přínos pro SF nelze oddělit od přínosu pro literaturu jako celku, pokus o něco takového by měl za následek zkreslení obojího. Snad proto se jeho tvorba na hranicích SF označuje jako "metafyzická fikce".

Takové tvrzení se často dokazuje na příkladu jeho povídky The Conversation of Eiros and Charmion (Rozhovor Eirose a Charmiona, 1839), v níž se spolu setkávají dvě bytosti, které po své smrti přešly do "výlučné" (rarified) formy existence a probírají nedávný konec světa způsobený kolizí Země s kometou, jež odebrala zemské atmosféře veškerý dusík a způsobila, že Země shořela v ohni z čistého kyslíku.

Ale Poe nevyvolává jen tíseň a strach, dokáže také ironizovat a - třebas svým způsobem - přesvědčivě se vysmívat. Dokáže čtenáře přesvědčit, že je možné cestovat balónem na Měsíc, protože prostor mezi ním a Zemí je vyplněn řídkým vzduchem, jak to provedl v příběhu The Unparalleled Adventure of One Hans Pfaall (Bezpříkladné dobrodružství jistého Hanse Pfaalla, 1835), v němž poslal tímto způsobem rotterdamského obchodníka na Měsíc, aby v závěru již zcela přesvědčenému čtenáři řekl, že je to nesmysl.

Než se s Poem rozloučíme, uvedu jako příklad povídku, která svým ironizujícím ostřím může sloužit ještě dnes ke zbraním fana při diskusích o žánru, vlastně, v obdobném duchu by mohla být napsána včera nebo za sto let a nic by ze své působivosti neztratila. Jde o The Thousand and Second Tale of Scheherazade (Tisíc a druhý příběh Šeherezády, 1845), v níž sultán konečně posílá svou chytrou manželku na smrt za to, že mu vyprávěla nesnesitelně neuvěřitelné lži, ačkoli mu vypráv ěla pouze o technických novinkách, v Poeově době běžných.

Další Irčan, na rozdíl od Poea v Irsku skutečně narozený a do New Yorku přicházející až ve svých dvaceti čtyřech letech (asi), kterého nelze na cestě SF obejít, je Fitz-James O' BRIEN (asi 1828 - 1862). Obdobně jako Poe začal O' brien s básněmi, ale na rozdíl od něho nijak úspěšně. O to je však známější krátkými povídkami z oblasti fantasy, námětově spadající do SF. Jeho největší síla spočívá ve vynalézavosti a představivosti, mnohdy převyšující jeho vzor, E.A.Poea, která se však stává jeho největší slabostí, když dovoluje, aby zajímavost námětu potlačila myšlenku.

Nejčastěji se vzpomíná jeho What was it? A Mystery (Co to bylo? Záhada, 1859), velmi poplatná poeovskému duchu: v domě, kam se vypravěč přestěhuje, žije nějaká neviditelná bytost, která se hned první noc pokusí vypravěče zardousit, ten ji však za pomoci svého přítele přemůže a uspí chloroformem. Po potření hlínou se z neviditelného stane hnusná, člověku vzdáleně podobná bytost, která odmítá potravu a nakonec umírá.

Mnohem blíže ke SF má však jeho dlouhá povídka, spíše novela, The Diamond Lens (Diamantové čočky, 1858), která velmi podrobně vypráví příběh mladého vědce, vynálezce supermikroskopu, symbolizující marnost lidské touhy. Mladý vědec při používání svého vynálezu objeví v kapce vody svět a v něm krásnou ženu, do níž se beznadějně zamiluje a nakonec se svým životem skoncuje, když se nemůže ani pokusit svou touhu naplnit.

Poněkud až příliš popisného charakteru je jeho povídka How I Overcame my Gravity (Jak jsem překonal svou gravitaci, 1864), publikovaná až po jeho smrti, v níž hrdina putuje po oběžné dráze kolem Země pomocí gyroskopického zařízení , které sám vynalezl.

Zajímavý technický námět, vyskytující se i v současné SF, lze najít v jeho povídce The Wondersmith (Divotvorný kovář, 1859), v níž vynálezce neuvěřitelně zbohatne z toho, že prodává státům miniaturní mechanické vojáky, prakticky nezničitelné, kteří jsou mnohem účinnější než "potrava pro děla" z masa a krve.

Při studiu základů marx-leninismu se můžeme setkat se jménem jednoho z utopických socialistů, který jediným románem dokázal v tehdejší Americe ovlivnit širokou veřejnost, zejména mládež, více než kdokoli jiný s čistě teoretickými a vědeckými zbraněmi. Není těžké uhodnout, že autor se jmenoval Edward BELLAMY (1850 - 1898) a jeho román Looking Backward (Ohlédnutí nazpět, 1888).

Bellamy se měl stát právníkem, ale když si osvojil potřebné znalosti, na práva zanevřel (to ostatně potvrzuje i skutečnost, že v jeho Ohlédnutí žádní právníci neexistují - jsou totiž v autorově utopické společnosti zbyteční) a vrhl se na žurnalistiku. Napsal dva tři romány, celkem bezvýznamné, než se pustil do Ohlédnutí, ale to ho rázem proslavilo, a nejen na domácí půdě. Uvádí se, že tento jeho román byl přeložen do více než dvaceti jazyků, což na konci devatenáctého století znamená přímo literární senzaci.

Román patří k rodu utopických fikcí, tolik populárních již od Platóna. Avšak na rozdíl od svých předchůdců v něm Bellamy neklade svůj ideální svět na "jiné místo", ale nechává jej v městě, kde žije a které tak důvěrně zná, totiž v Bostonu (Massachusetts), a v době o více než století situované do budoucnosti. Bellamyho hrdina překlene čas v hypnotickém spánku (ve své podzemní ložnici) a je probuzen až v roce 2000, kdy společnost již žije v socialismu a racionálně využívá dobrodiní strojů. Tento román, inspirovaný myšlenkami Karla Marxe a předkládající beletristickou formou jejich volnou interpretaci, je vlastně konfrontací Bostonu z roku 1887 s Bostonem roku 2000.

O obrovském vlivu Ohlédnutí v samotné Americe svědčí mimo jiné i to, že na přelomu 90. let minulého století vzniklo na sto šedesát pět "Bellamyho klubů", pokoušejících se uplatnit myšlenky románu ve svém životě a ve svém okolí, pochopitelně bez naděje na úspěch.

Bellamy se pokusil na úspěch Ohlédnutí navázat románem Equality (Rovnost, 1897), ale zůstalo pouze u pokusu; jediným úspěchem Rovnosti údajně bylo to, že nedokázala smazat výborný dojem z Ohlédnutí.

Až dosud jsme se na této části cesty za SF pohybovali za velkou louží, ale nezbývá než se vrátit zpátky do Evropy, tentokrát do Francie, a vzdát hold člověku, který snad každému poskytl v mládí tolik možností prožívat velká dobrodružství na stránkách svých početných románů. Teď mi najednou připadá zbytečné dodávat, že tím dotyčným je Jules VERNE (1828 - 1905) a jeho literární dobrodružství to, co on sám označuje jako "podivuhodné cesty".

Verne se narodil ve francouzském přístavním městě Nantes v rodině úspěšného advokáta. Jeho otec chtěl, aby se Jules stal advokátem taky, ale ten tolik toužil po "opravdických dobrodružstvích", že se dokonce pokusil potají uprchnout na jedné lodi z Francie. Když ho však z moře dopravili zpátky do náruče rodiny, otec ho "přesvědčil", aby šel do Paříže studovat práva.

V Paříži objevil v sobě literární sklony a pod vlivem děl V. Huga a A. Dumase začal psát, hlavně však dramata a libreta, z nichž většina zůstala v rukopise. Pak však objevil Poea a v něm to, po čem odjakživa podvědomě toužil. Pod jeho bezprostředním vlivem, ale bez jeho sklonu k samotářské melancholii, napsal Un Voyage en Ballon (Cesta v balóně, 1851), příběh nepochybně přímo odvozený od Poeova Podvodu s balónem, který byl později - - v roce 1874 - publikován pod názvem Une Drame dans les Airs (Drama na obloze). Jenže to byl zatím jenom náznak pozdější velice úspěšné Vernovy spisovatelské dráhy. Psal i nadále spíš pro zábavu a okrajově - za vydatné otcovy podpory se živil obchodováním s akciemi. Tak to šlo až do roku 1862.

Rok 1862 se stal ve Vernově životě rozhodující. Tehdy se setkal s Hetzelem, úspěšným nakladatelem dětských knížek, který právě uvažoval o vydávání pravidelného časopisu pro děti a hledal pro něj spolehlivého autora - a našel ho právě ve Vernovi. Velmi příznivý ohlas již prvního z celé série šedesáti čtyř románů Cinq Semaines en Ballon (Pět neděl v balóně, 1863), poměrně jednoduchého příběhu tří přátel při přeletu Afriky v balóně umožnil Vernovi získat od Hetzela trvalý kontrakt na svoje romány a nadělat z psaní i jmění, jaké se do té doby (a snad ani od té doby) žádnému spisovateli nepodařilo. Je však od Verna sympatické, že mu existenční jistota na chuti psát nijak neubrala, i když musel Hetzelův časopis pravidelně zásobovat novými a novými příběhy. Naopak, právě v následujících letech napsal to, co se všeobecně považuje za nejlepší "verneovky".

Bylo by nad rozsah této krátké úvahy vyjmenovat všechny zbývající romány a taky zbytečné, protože každý, větší či menší část z těch, co byly přeloženy, zná z vlastní četby. Zmíním se jen o několika: Voyage au Centre de la Terre (Cesta do středu Země, 1865), De la Terre á la Lune (Ze Země na Měsíc, 1865) a pokračování Autour de la Lune (Cesta kolem Měsíce, 1870), Vingt mille Lieues sous les Mere (Dvacet tisíc mil pod mořem, 1870) a pokračování L Ille mystér iese (Tajuplný ostrov, 1874) a Robur le Conquérant (Robur Dobyvatel, 1886) s pokračováním Maitre du Monde (Pán světa, 1904). Je však třeba poznamenat, že z Vernových románů jen asi třetina se dá zařadit do SF, většina z nich se týká "robinzonád" a dobrodružných cest, ale i to stačí, aby si vysloužil titul otce "realistické" SF.

O Vernovi se často píše, že chtěl svými dobrodružnými příběhy přiblížit čtenářům představu o tom, jaké možnosti nabízí věda a technika, v jejichž humánnost a všemohoucnost upřímně věřil. Asi tomu tak bude, ale současně se zdá, že s postupující zralostí věku si postupně stále více uvědomoval, že věda a technika může působit i v opačném směru: stát se nástrojem v prosazování jakékoli vůle. Jeho romantický kapitán Nemo se svou obdivuhodnou ponorkou Nautilus (poprvé představený v románě Dvacet tisíc mil pod mořem z roku 1870) ještě pomocí vědy a techniky bezpráví napravuje, ale vynálezce Robur (Pán světa z roku 1904) už jejich pomocí bezpráví působí.

Je nepochybné, že Verne ve všech svých obdivuhodných dobrodružstvích zůstával pevně na zemi, neodhodlal se ke spekulacím, kterými arzenál pozdější SF přímo hýří. Nedovolil si například ani nechat své hrdiny vystoupit na měsíční povrch, protože neměl k dispozici hodnověrné - pro něho - informace o tom, co by tam mohli najít. Když tedy chtěl vyslovit svůj názor na sociální problémy, nehledal nějakou vzorovou společnost na Měsíci, ale posadil tu pozemskou na místo zcela reálné, třebas podivuhodné (Tajuplný ostrov). Soudil, že i fantazie musí mít určité mantinely odvozené od prokázané - více či méně - reality; vyjádřil se například, že "cavorit" (kov eliminující gravitační síly - výmysl Wellse) je docela obyčejný nesmysl a vážně vyzýval Wellse, aby mu předvedl, jak se něco takového vyrábí.

Snad právě proto, že se Verne držel vědy a techniky, jejíž možnosti chtěl čtenářům přiblížit, a vycházel z poznatků známých v jeho době, zůstávají jeho knížky převážně dětskou četbou; dnes v nich čtenáři nehledají to, co v nich autor hlavně nabízel, ale romantické okouzlení z dob, které musely být romantické, jak je nakonec každé mládí.

Když řekneme, že Mary Shelleyová vztyčila vlajku na novém území, a připustíme, že Verne na něm obdělal snadno přístupné pole, pak můžeme s klidem tvrdit, že ten, kdo toto území prozkoumal, vymezil a zušlechtil, se jmenoval Herbert George WELLS (1866 - - 1946).

Wells patří k nejlepším romanopiscům, jaké Anglie v 19. století měla, a s Austenovou, sestrami Bronteovými, Dickensem a Elliotem ho spojuje nejen to nej, ale také to, že vzdělání se mu nedostalo na žádné z renomovaných univerzit, Oxfordu nebo Cambridge. Jako oni se dostal k literatuře vlastní cestou, vlastním studiem a vlastními schopnostmi podloženými houževnatostí.

Podle přání rodiny, pyšné na to, že se jí podařilo dostat se mezi střední vrstvy ve společenské hierarchii, měl se Wells věnovat prodávání textilu, ale naštěstí jako prodavač docela propadl. Objevil však v sobě něco jako pedagogické schopnosti a ve svých sedmnácti letech začal učit na základní škole - podruhé naštěstí, že něco takového anglický edukační systém umožňoval. Začal učit, ale současně se na škole, kde učil, začal učit u jejího ředitele sám. Říká se o něm, že byl jako "stroj konzumující poznatky": jednotlivé předměty dokázal zvládnout tak rychle, že již za necelý rok mohl řádně studovat (na stipendium) na Normal School of Science v Londýně, kde se mu dostalo výborné průpravy v biologii (přednášel ji Darwinův žák T. H. Huxley) a ve fyzikálních vědách.

Wells však zjistil, že přes snadnost, s jakou studuje, nebude z něho nikdy žádný vědec, a zkusil dělat to, čemu se dnes říká žurnalistika popularizující vědu. Začal psát pro časopis Science Schools Journal, a odtud byl už jenom krůček k literatuře, včetně žánru, který nevědomky vytýčila Mary Shelleyová. Wellsovy hlavní SF práce lze rozdělit - bez nároku na neomylnost - na dvě skupiny: šokující fikce a společenská fikce.

První skupina začíná románem The Time Machine (Stroj času, 1895), v němž autor využil myšlenky cestovat časem nikoli ve snu nebo v hypnotickém spánku, ale ve skutečném stroji, který lze ovládat jako každý jiný stroj pákami a pedály. Jeho cestovatel v čase letí daleko do budoucnosti, až do roku 802 701, kde nalézá společnost změněnou nejen sociálně, ale i biologicky, a odtud dál a dál až do chladného, pochmurného světa roku 30 000 000, kdy člověk už jako problém neexistuje.

Jestliže ve Stroji času Wells čtenáře dokonale překvapil, ve svém následujícím příběhu The Island of Dr. Moreau (Ostrov dr. Moreau, 1896) je přímo šokoval. Příběh nás zavádí na tichomořský ostrov, kde šílený vědec provádí na zvířatech lékařské zákroky s cílem přizpůsobit je obrazu člověka (včetně schopnosti mluvit a myslet). Tito "zvěrolidé" musí svého tvůrce uctívat, neustále si opakovat, že jsou lidé, a nesmí se vrátit ke zvířecímu způsobu živo ta. Zdá se, že touto hrůznou alegorií klade Wells otázku, proč člověk musí své humánní snahy provádět tak krutým způsobem.

Zneužití vědy je tématem i v jeho The Invisible Man (Neviditelný, 1897). Objev neviditelnosti mění charakter svého objevitele k horšímu a horšímu, vede ho od drobných krádeží až k touze po světovládě, aby ho nakonec zničil.

Snad nejvíce však šokoval další román The War of the Worlds (Válka světů, 1898), v němž autor vyděsil zejména Angličany představou, že by britské impérium včetně jeho symbolu, Londýna, mohli zničit nějací Marťané. Jenže Wells měl na mysli ukázat, jak asi cítí domorodci, když jim britské impérium přináší blaho civilizace.

V románě The First Men in the Moon (První lidé na Měsíci, 1901) se vydává vynálezce Cavor se svým přítelem na Měsíc pomocí antigravitačního kovu, nazvaného podle sebe "cavorit", aby se tam setkal s civilizací podobnou hmyzu, přeorganizovanou a hynoucí. Zde už Wells vypravěčskou živost začal ztrácet na úkor popisnosti a úvah.

Do druhé skupiny Wellsovy SF tvorby lze zařadit jako první jeho When Sleeper Wakes (Když spáč procitne, 1899). Wells nechá svého hrdinu, obyčejného člověka, upadnout do transu a probudit o dvě století později, kdy společnost v Anglii soustředěná do pěti obrovských měst, je přísně rozdělena na dvě třídy (pány a dělníky) a vše ovládají koncerny na bitevním poli obchodování. Wells se tak obrací ke svým současníkům s varováním, že po takovou budoucnost právě dnes připravují půdu.

Neutěšená budoucnost člověka, která se Wellsovi zdá nevyhnutelná, vede k názoru, že bude třeba budoucnost plánovat tak, aby byla lepší. V The Food of the Gods (Potrava bohů, 1904) mají "plánovači" lepší budoucnosti podobu obřích lidí, kteří mutovali vlivem náhodně objevené "superpotravy" a kteří se vyznačují obrovskou inteligencí. Jejich fyzická a duševní nadřazenost je však brzy přivádí do nesmiřitelného konfliktu s normálními, "malými" lidmi.

Přírodní řešení neutěšené budoucnosti popisuje Wells v románě In the Days of Comet (Za dob komety, 1906). Román je svým způsobem autobiografický a odráží duševní úzkost mladého muže dospívajícího v nesnesitelně represivním společenském systému. Odvrácení hrozící celosvětové války přichází v iracionální podobě: kolem Země prolétne kometa, která zbaví člověka jeho výbojných choutek. Lidé pak žijí v benevolentní harmonii i za cenu ztráty citů souvisejících s láskou.

Wells napsal ještě celou řadu románů, o kratších útvarech nemluvě, ale ty stále více sklouzávaly do polohy výkladu a poučování. Svoje životní poslání realizoval Wells v požadavcích, aby se zavedl nový vědní obor, "lidská ekologie", který by se zabýval biologickými, intelektuálními a ekonomickými důsledky technické civilizace.

V posledních třiceti letech devatenáctého století se k SF hlásí velké množství autorů, jako R. L. Stevenson, E. E. Hale, A. N. Gončarov, P. Greg, J. J. Astor, Bulwer-Lytton, W. Morris, G. T. Chesney, A. Robida, M. Jókai, K. Lasswitz, J. H. Rosny, Ainé a jiní, ale z leteckého pohledu na území SF je nelze všechny postřehnout.

Zmiňme se však jen krátce o tom, že to, co pro anglosaskou SF znamenala Mary Shelleyová, pro slovanskou znamenal Vladimír ODOJEVSKIJ a jeho God 4 338. Petěrburgskije pisma (Rok 4 338. Petrohradské dopisy, 1840). Tento utopický román, dochovaný pouze ve zlomcích, je psán formou dopisů z roku 4 338, v nichž čínský student sděluje své dojmy o budoucím Rusku. Odojevskij má o budoucnosti velmi optimistické představy: věda, technika a umění se rozvinuly do fantastické dokonalosti a harmonie. Jeho pozitivní představy o budoucím uspořádání ideální společnosti se však nedostaly dál než k lepší stavovské monarchii.

A na závěr ještě pár vět o producentovi SF (a nejen SF), který si vysloužil přezdívku "americký Verne". Jmenoval se Luis Philip SENARENS (1863-1939) a dokázal vyrobit (a později sám i vydávat) pod dvaceti sedmi různými pseudonymy kolem 1 500 titulů, z toho téměř dvě stovky románů charakteru SF. Začal psát již od svých čtrnácti let a svoje náměty si nepokrytě vypůjčoval od Verna. Kvalitativní stránka takové produkce musela nutně zůstat hluboko pod její kvantitou.

Tak jsme se dostali přibližně na začátek našeho století, kdy řady autorů SF (a fantasy - kdo dokáže rozlišit k naprosté spokojenosti?) tak zhoustly, že se na mnohé - a třeba neoprávněně - nemohlo dostat. Nebyl v tom žádný úmysl, jen osobní hledisko. A ve dvacátém století to bude z tohoto hlediska ještě horší. Ale o tom až příště.



Jindřich Smékal (převzato z archívu webu 2D STUDIO, původně publikováno v AF 167)